Mluvím s lidmi, které jsem poznala na soluňské univerzitě, s dlouholetými obchodními partnery i s přáteli, kteří celý život nevytáhli paty z malé vesnice. Někteří považují nedělní referendum za alibismus svého ministerského předsedy. Ale těch je hrstka. Drtivá většina má najednou tak optimistickou náladu, jakou jsem za poslední roky nezažila.
„Hellada neumírá,“ hlásí se mi vesele do telefonu Konstantina, majitelka malé firmy na přírodní kosmetiku. Ještě nedávno prožívala těžkou depresi, protože firma je na zavření. „Samozřejmě NE!“ dodává k referendu a nařizuje mi otevřít si stránku se jmény veřejně známých a vážených osobností, které mají stejný názor. Slavná jména neustále přibývají.
Řekové strčili nohu do dveří: Chceme peníze na další dva roky |
Řecko žije nadějí. Lidé vyčerpaní pět let trvající krizí prostě věří, že jejich premiér Tsipras, charismatický mladý muž, je dokáže z vleklého marasmu vyvést.
Tsipras jim dává naději. Na rozdíl od evropských záchranných balíků a reformních plánů, ve kterých se stejně nevyznají a jejichž detaily jim znějí děsivě. Většina Řeků nevidí lepší východisko, než uvěřit Tsiprasovi. A osvobozuje je to.
Dnes mi volal kamarád Dimitris. Znám ho jako mrzouta, kterému se pořád něco nelíbí, pořád si stěžuje. Poprvé zněl v telefonu jinak, skoro rozjařeně, když mi popisoval aktuální situaci: nefungující bankomaty, zavřené benzínky, turisty, kteří se procházejí ulicemi, zůstává jim veškeré jejich pohodlí a trable domorodců si zjevně neumí představit. V nedělním referendu se chystá říct evropským reformním plánům NE.
Tsiprasova židle se zatím nekývá
„Jediné, čeho se bojíme, je strach. Nenecháme ho, aby nad námi vyhrál,“ povzbuzuje Řeky v těchto dnech premiér. Vyhlášením referenda vložil do jejich rukou svůj vlastní politický osud. Pokud se lidové hlasování 5. července vysloví pro „bruselskou pravdu“, bude ji podle Tsiprasova prohlášení aplikovat už jiná vláda, on sám odstoupí.
Zatím se ale nezdá, že by se jeho židle kývala. K vyslovení historického řeckého OCHI (ne) se podle dosavadních odhadů chystá pětašedesát až sedmdesát procent občanů.
Nevidím na tom nic divného. Většina Řeků se rozhoduje jen černo-šedě. „Máme se mít špatně s EU? Nebo bez ní stejně špatně, ale bez možnosti sami cokoli ovlivnit?“ koluje teď mezi mými řeckými přáteli na Facebooku. „Nekonečné fronty u vývařoven pro chudé, plné noclehárny pro lidi, kteří nemají kam jít, zavřené obchody... To jste celou dobu nezaregistrovali? To vidíte jen fronty u bankomatů? Hlavně, že jsme v EU!“ hlásá jiný facebookový příspěvek k referendu.
Prostě, převáží-li v nedělním referendu NE, budou se mít Řekové sice pořád špatně, ale z vlastního svobodného rozhodnutí, s vlastní odpovědností. A především s hrdostí a pocitem svobody.
Většina Řeků dnes neposuzuje dění kolem sebe skrze politické strany a ideologie, ale skrze aktuální situaci. Tu charakterizují alarmující počty sebevražd, děti omdlévající ve škole hlady, protože na svačinu nezbývá, živnostníci proměnění v bezdomovce. Nedostatek léků a zoufalá situace v nemocnicích a řada dalších důsledků „ozdravných programů“.
Historie lidstva skýtá mnoho příkladů, někdy i hrozivých, proč je Tsipras na koni. Ale rozumím tomu, že sytí Evropané, kteří sledují zpravodajství z Řecka v pohodlí z televizní pohovky a hltají tendenčně servírované články o „líných Řecích“, si vztah Řeků k Tsiprasovi nedokážou vysvětlit.
Tsiprasovu vládu přišly v pondělí podpořit v Aténách tisíce Řeků:
