Podrobnosti o tom, jaké mince ve svém pokladu centrální banka má, kolik, jaké a kam prodala, jsou však pod přísným embargem. "Tato informace by mohla ovlivnit tržní cenu mincí a poškodit jejich majitele," vysvětlil mlčenlivost Vokatý.
Sběratelská hodnota zlatých mincí, která převyšuje prostou cenu kovu, je totiž podle člena předsednictva České numizmatické společnosti Zdeňka Petráně daná právě počtem kusů, které jsou mezi sběrateli známé.
"Jestli je na trhu povědomí u nějaké mince jen o určitém počtu a my bychom řekli, že jich máme v trezoru třeba dalších tisíc, tak by šla hodnota okamžitě dolů," uvedl Vokatý.
Řada hodnot v centrální bance proto není z hlediska sběratelského vůbec zmapovaná. "Pro uklidnění numizmatiků můžeme říci, že neprodáváme žádné zvláštnosti, kterých by se centrální banka definitivně zbavovala," zdůraznil Vokatý.
Hlavní příčinou prodeje zlata je, že je z pohledu centrální banky málo výdělečné. Roční výnos se podle Vokatého pohyboval kolem půl procenta. Proto se centrální banka rozhodla změnit složení devizových rezerv tak, aby více vynášely.
"V roce 1998 se prodalo padesát pět tun zlata a v současné době drží centrální banka zhruba čtrnáct tun," uvedl ředitel sekce bankovních obchodů Tomáš Kvapil.
Ústup od zlata jako devizové rezervy je podle něho patrný v celém světě.
"Banky se dohodly s Mezinárodním měnovým fondem, že se budou části zlatých rezerv zbavovat. Ale ročně jde jen o určité množství, aby se neohrozil trh se zlatem," řekl Kvapil.
Klesá i význam zlata pro průmyslové zpracování, z ročního objemu světové těžby jde na tyto účely asi pět procent. Zbytek bere šperkařský průmysl.
Zlato samo o sobě navíc vždy tvořilo jen zlomek z devizových rezerv České národní banky. V současné době představuje zhruba 14 tun zlata 840 milionů, což je jen 0,9 procenta celkových devizových rezerv.
Před prodejem desítek tun zlata byla jeho hodnota v centrální bance oceněna asi na čtyři miliardy korun. Samotný prodej zlatých mincí, je vysoce specializovanou činností.
"Pokud k tomu dochází, děje se tak přes prostředníka, jehož úkolem je prodat mince co nejvýhodněji. Tak aby se získala především numizmatická hodnota," vysvětlil Kvapil.
Určité typy mincí jsou prodejné jen v určitých částech světa a právě prostředník rozhoduje o tom, kde se co prodá. Při prodeji mincí se však účetní hodnota zlata v držení ČNB nezmenšuje.
Vysvětlení je následující: jestliže měla ČNB například pět tisíc mincí v nějaké účetní hodnotě, při prodeji na trhu vydělala například dvojnásobek, protože kupci zaplatili navíc sběratelskou hodnotu.
Centrální banka a prostředník se však dělí pouze o zisk z numizmatické hodnoty a za zbytek se pořizují opět zlaté slitky. Objem kovu se tak po prodeji mincí nezmenšil, ale vzrostla hodnota devizových rezerv v závislosti na numizmatické hodnotě prodaných mincí.
Veškeré prodeje se uskutečňují v zahraničí. "Trh v tuzemsku není tak vyvinutý, aby mohl koupit to, co máme," soudí Vokatý. Jestliže ČNB prodala několik tun mincí, muselo jít o desítky až stovky tisíc kusů.
Největších, jednouncových zlatých mincí je třicet do kila, ale v držení centrální banky jsou i mnohem menší "zlaťáky".
