Zaměstnani zkrachovalé banky Lehman Brothers si na snímku ze září 2008 odnášejí v krabici své věci. Daly se potíže předpovědět včas?

Zaměstnani zkrachovalé banky Lehman Brothers si na snímku ze září 2008 odnášejí v krabici své věci. Daly se potíže předpovědět včas? | foto: Reuters

UKÁZKA: Ekonomické předpovědi nejsou tak přesné, jak se tváří

  • 71
Při zpětném pohledu se zdají události jako pád Lehman Brothers, finanční krize a propad ekonomiky jasné a očekávatelné. Proč je ale jen málokdo dokázal předpovědět včas, když podkladů pro prognózu bylo k dispozici tolik? I nad tím se zamýšlí americký prognostik Nate Silver ve své knize Signál a šum, z níž přinášíme ukázku.

Politické průzkumy bývají vždy řádně opatřeny údajem o maximální možné odchylce, takže tušíme, že počítají s určitou nejistotou. Když však někdo zveřejní ekonomickou prognózu, udává ve většině případů jen jedno jediné číslo. Ekonomika příští měsíc vytvoří 150 000 nových pracovních míst. HDP příští rok vzroste o 3 %. Ceny ropy stoupnou na 120 dolarů za barel.

Vyvolává to dojem oslnivé přesnosti. V ekonomickém zpravodajství běžně naleznete titulky vyjadřující překvapení nad jakoukoli drobnou odchylkou od původní prognózy:

Nečekaný nárůst nezaměstnanosti na 9,2 % brzdí trhy
(Denver Post, 9. 7. 2011)

Pokud si článek přečtete, zjistíte, že onen "nečekaný" výsledek byl vzestup míry nezaměstnanosti na 9,2 % oproti prognózovaným 9,1 %. Stačí-li jedna desetina procentního bodu k tomu, aby o tom noviny napsaly samostatnou zprávu, pak tyto prognózy zřejmě musejí být obvykle velmi spolehlivé.

E-kniha Signál a šum

Signál a šum

Knihu Signál a šum o předpovídání v ekonomii, meteorologii, ale i baseballu či pokeru koupíte na knihy.idnes.cz za 199 Kč.

Místo toho jsou ekonomické prognózy přinejlepším tupým nástrojem, který jen vzácně dokáže předvídat ekonomické body zvratu víc než několik měsíců dopředu. Ve skutečnosti tyto prognózy dost často nedokázaly "předpovědět" recese ani tehdy, kdy už probíhaly: většina ekonomů byla v době, kdy už podle pozdějších zjištění odstartovaly poslední tři recese let 1990, 2001 a 2007, přesvědčená, že ekonomika v recesi není.

Předpovídat vývoj něčeho tak rozsáhlého a komplexního, jako je americká ekonomika, je skutečně náročný úkol. Panuje značný rozdíl mezi tím, jak úspěšné jsou tyto prognózy ve skutečnosti a jak jsou vnímány.

A někteří ekonomičtí prognostikové nechtějí, abyste na to přišli. Jako prognostikové v mnoha jiných oborech považují nejistotu za nepřítele – za něco, co ohrožuje jejich pověst. Neodhadují ji přesně; vycházejí z předpokladů, které množství nejistoty v jejich predikčních modelech snižují, což ale v reálném světě jejich předpovědi nezlepšuje. Kvůli tomu pak býváme méně připravení, když přijde pohroma.

Teď se zamyslete nad tím, co se stalo v listopadu 2007. Bylo to jen měsíc před oficiálním vypuknutím velké recese. Realitní trh už vykazoval známky problémů – počet exekucí se zdvojnásobil a hypoteční banka Countrywide byla na pokraji bankrotu. Podobná osudová znamení byla pozorovatelná i na úvěrových trzích.

Ekonomové, autoři Zprávy profesionálních prognostiků, čtvrtletního odhadu ekonomiky vydávaného Federální rezervní bankou ve Filadelfii, ve svém výhledu nicméně recesi považovali za poměrně nepravděpodobnou. Místo toho očekávali, že ekonomika v roce 2008 poroste jen lehounce podprůměrným tempem 2,4 %. A tak vážné recesi, jaká nakonec opravdu přišla, nedávali téměř žádnou šanci.

Jak už jsem zmiňoval, Zpráva odhadovala růst HDP v roce 2008 na 2,4 %, tedy maličko pod dlouhodobým trendem. Byla to velice špatná prognóza: HDP ve skutečnosti po úderu finanční krize klesl o 3,3 %. Ještě horší však je, že si ekonomové svou špatnou prognózou byli mimořádně jistí. Možnosti, že by ekonomika za celý rok 2008 jakkoli oslabila, přisuzovali pouze 3% pravděpodobnost. A poklesu o více než 2 %, který se nakonec udál, dávali šance pouhých 1 : 500.

Když ve zprávách uslyšíte, že HDP příští rok poroste o 2,5 %, znamená to, že může stejně tak vyskočit až na oslnivých 5,7 %. Nebo může o 0,7 % klesnout – což už je dost těžká recese. Ekonomové to o nic lépe nesvedou a příliš mnoho dokladů nenasvědčuje, že by se jejich prognózy měly zlepšovat. Starý vtip o tom, že ekonom správně předpověděl devět z posledních šesti recesí, má něco do sebe – ve skutečnosti v devadesátých letech 20. století ekonomové na celém světě s ročním předstihem předpověděli jen dvě z šedesáti recesí.

Ekonomové nejsou v tomto ohledu mezi ostatními odborníky žádnou výjimkou. Takovéto výsledky bývají pravidlem – otevřeně se vyslovit k nejistotě svých předpovědí odborníkům moc nejde nebo o to nemají valný zájem. Sklon k příliš sebevědomým prognózám se objevuje v mnoha dalších oborech včetně medicíny, politologie, finančnictví a psychologie.

Státní instituce každý rok zveřejňují údaje o celých 45 000 ekonomických ukazatelích. Soukromé firmy sledují až čtyři miliony statistik. Někteří ekonomové pak těmto svodům podlehnou, všechna data nasypou do mixéru a tvrdí, že vzniklá šlichta je haute cuisine. Americká ekonomika zažila od konce druhé světové války pouhých jedenáct recesí. Ve statistickém modelu, který se bude snažit vysvětlit jedenáct výstupů ze čtyř milionů vstupů, bude mnoho identifikovaných vztahů falešných.

I kdyby ekonomové dokázali všechny tyto problémy vyřešit, budou se i tak muset potýkat s pohyblivým cílem. Americká i globální ekonomika se neustále vyvíjejí a vztahy mezi různými ekonomickými proměnnými se mohou během času měnit.

Historicky například panovala poměrně silná korelace mezi růstem HDP a růstem míry zaměstnanosti. Ekonomové ji označují jako Okunův zákon. Během období prosperity mezi roky 1947 a 1999 činila míra růstu zaměstnanosti běžně asi polovinu míry růstu HDP, takže vzrostl-li za daný rok HDP o 4 %, zaměstnanost stoupla asi o 2 %.

Tento vztah existuje stále – vyšší růst je pro vás určitě lepší, hledáte-li práci. Ale jeho dynamika se zřejmě proměnila. Po každé z posledních dvou recesí bylo vytvořeno výrazně méně nových pracovních míst, než kolik bylo možné očekávat podle údajů z doby prosperity. Například v následujícím roce poté, co americká vláda roku 2009 spustila prorůstová opatření, rostl HDP tak rychle, že by podle Okunova zákona měly vzniknout asi dva miliony pracovních míst. Místo toho v tomto období ztratilo zaměstnání dalších 3,5 milionu lidí.

Podstatnější je otázka, jestli nestálost posledních let náhodou není pro dlouhodobý stav ekonomiky typičtější – je možné, že odlehlou hodnotou byla právě ona dlouhá doba prosperity. Pouze 15 % tohoto období (1947-1999) byla ekonomika v recesi. V letech 1900 až 1945 však tato hodnota byla více než dvojnásobná: 36 %.

I když většina ekonomů věří, že jsme určitého pokroku směrem ke stabilizaci hospodářského cyklu dosáhli, možná jsme měli jen štěstí, že jsme se vyhnuli některým problémům. To se týká zejména let 1983–2006, části období poválečné prosperity, které se někdy říká doba velkého uklidnění a kdy byla ekonomika v recesi jen po 3 % času. Velkou část tohoto růstu však pohánělo značné navyšování státního dluhu i spotřebitelských dluhů a také bubliny cen různých aktiv. Rozvinuté ekonomiky nemají žádné božské právo růst tempem z doby velkého uklidnění – Japonsko, které během osmdesátých let rostlo průměrným ročním tempem 5 %, od té doby roste ročně sotva o jedno procento.

Může to být jeden z důvodů, proč prognostiky a vládní činitele tak zaskočila hloubka recese z roku 2007. Nejenže do svých výpočtů nezahrnuli události, jako byla velká krize třicátých let, ale někdy také své prognózy kalibrovali podle období velkého uklidnění, které bylo z historického hlediska odlehlou hodnotou.


Témata: finanční krize