Zatímco soukromá kadeřnice v Praze si za hodinu vydělá 65 korun, šéf velké společnosti zhruba desetkrát více.
Důkazem jsou i dostupné statistiky. Řečí jejich průměrných čísel byl v roce 1993 výdělek vedoucího pracovníka v podniku asi 50 korun na hodinu a nekvalifikovaného dělníka pouze poloviční. Dnes je rozdíl téměř čtyřnásobný.
"Mzdové výdělky byly v Česku před rokem 1990 skoro srovnatelné, ale hlavně vysoce kvalifikovaní pracovnici byli hodné demotivovaní," vysvětluje Jan Vlach z Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí.
Ihned od počátku 90. let se začaly rozdíly rychle zvětšovat. Mzdy nejlépe placených profesí rostly dvakrát rychleji než u lidí na druhém konci žebříčku.
Výsledkem je, že zhruba dvě třetiny zaměstnanců dnes pobírají méně, než je průměrná mzda dosahující sto korun na hodinu, zatímco před deseti lety jich byla pod průměrem sotva polovina.
Takový mzdový žebříček však není nijak ojedinělý, a naopak je typický pro všechny vyspělé západoevropské země. Podle odborníku je třeba počítat ještě s dalším prohloubeními platové mezery.
"Nastupující generace má motivaci k vysokoškolskému studiu," říká Vlach. Kromě mzdového růstu hraje pro získání vyššího vzdělání i větší šance místo získat.
"Někdy je k určité pozici jistá škola předepsaná," říká Radek Primus ze společnosti Kienbaum. S vyšší mzdou však zpravidla přichází i větší odpovědnost a často i nutnost trávit v práci více času anebo pracovat i doma.
Kdo si domů práci nosit nemusí, je například prodavač elektroniky Jan Petrbok, "Během hodiny obsloužím tak i 5 zákazníku, ale záleží na období," říká.
Zatímco o Vánocích se ani nezastaví, jindy nepřijde za hodinu třeba ani noha. Martina Tomášková, jež má v ostravské firmě na starostí vztahy s veřejností, je na tom s dvojnásobnou mzdou v porovnání s prodavačem časově hůře.
"Pracuji podle potřeby, v průměru deset hodin denně a na cestách jsem v práci třeba dva dny v kuse," říká.
