po ulicích a budovách města. "Město musí být otevřené pro všechny, tedy i pro nevidomé, neslyšící a nechodící," říká pražská architektka Daniela Filipiová, která je sama čtrnáct let na vozíku. "Bariéry v lidech jsou horší než fyzické překážky. Když je vůle odstranit psychickou bariéru, tak ta fyzická se odstraní poměrně snadno. Ta je otázkou technického řešení, a to se většinou najde."
* Čím to je, že v zahraničí je na ulicích obvykle mnohem více vozíčkářů než u nás? Jsou snad jinde stavební zákony přísnější?
Spíš než v zákonech to je v lidském přístupu. I u nás už šest let platí vyhláška o užívání staveb osobami s omezenou schopností pohybu a orientace, která říká, jak se má postupovat při stavbě a rekonstrukci města a jeho objektů. Říká, jak mají vypadat chodníky, parkoviště, nájezdy, rampy, výtahy nebo vstupy do objektů. Bohužel je v ní zároveň i klauzule, že bezbariérová úprava se provede, když je to technicky možné. A to je dokonalá obezlička pro všechny, kteří se chtějí těmto požadavkům vyhnout.
* Vědí vůbec projektanti, jak má vypadat bezbariérová budova?
Když architekt navrhuje nemocnici, tak se také nejprve vyptá lékařů a zdravotního personálu, jak fungují jednotlivá oddělení, a teprve pak začne pracovat na projektu. Totéž by měl udělat i ten, kdo projektuje bezbariérový přístup, sehnat si podklady o pohybu handicapovaného po objektu. Koneckonců bezbariérový přístup se netýká jen lidí na vozíku, ale třeba i maminek s kočárky. Za osoby s omezenou pohyblivostí jsou podle vyhlášky považovány i osoby pokročilého věku, těhotné ženy a rodiče s dětmi do tří let.
* Je vina vždy jen na projektantovi?
Často se stává, že projektant navrhne budovu správně, ale uživatel ji zkazí. Z bezbariérového záchodu udělá skladiště nebo budovu rozdělí na dvě části, ty pronajme různým subjektům, a bezbariérový výtah zůstane jen v jedné části.
* Kdo je tedy odpovědný za to, že novostavby nejsou vždy přizpůsobeny, tak jak by měly být?
Plnou odpovědnost nese stavební úřad. Kolaudační rozhodnutí by měl dát pouze té budově, která splňuje veškeré náležitosti vyplývající ze stavebního zákona, tedy i požadavky vyhlášky o bezbariérovém přístupu.
* Můžete uvést příklad nějaké stavby, která neměla být a přesto byla schválena?
Spíš než jeden konkrétní příklad bych zdůraznila něco, co se netýká typicky stavebního hlediska: naprosto chybí informační systém. Často je vybudován bezbariérový přístup, ale zapomene se na informaci o něm. Asi před rokem byla zpřístupněna stanice metra C u Muzea. Vozíčkář sjede výtahem přímo na nástupiště, ale když přijde ke vstupu do metra, tak se nikde nedozví, kde ten bezbariérový vstup je. Kdo o něm neví, těžko by jej hledal až na sto metrů vzdáleném parkovišti proti Státní opeře.
* Čím to je, že v zahraničí je na ulicích obvykle mnohem více vozíčkářů než u nás? Jsou snad jinde stavební zákony přísnější?
Spíš než v zákonech to je v lidském přístupu. I u nás už šest let platí vyhláška o užívání staveb osobami s omezenou schopností pohybu a orientace, která říká, jak se má postupovat při stavbě a rekonstrukci města a jeho objektů. Říká, jak mají vypadat chodníky, parkoviště, nájezdy, rampy, výtahy nebo vstupy do objektů. Bohužel je v ní zároveň i klauzule, že bezbariérová úprava se provede, když je to technicky možné. A to je dokonalá obezlička pro všechny, kteří se chtějí těmto požadavkům vyhnout.
* Vědí vůbec projektanti, jak má vypadat bezbariérová budova?
Když architekt navrhuje nemocnici, tak se také nejprve vyptá lékařů a zdravotního personálu, jak fungují jednotlivá oddělení, a teprve pak začne pracovat na projektu. Totéž by měl udělat i ten, kdo projektuje bezbariérový přístup, sehnat si podklady o pohybu handicapovaného po objektu. Koneckonců bezbariérový přístup se netýká jen lidí na vozíku, ale třeba i maminek s kočárky. Za osoby s omezenou pohyblivostí jsou podle vyhlášky považovány i osoby pokročilého věku, těhotné ženy a rodiče s dětmi do tří let.
* Je vina vždy jen na projektantovi?
Často se stává, že projektant navrhne budovu správně, ale uživatel ji zkazí. Z bezbariérového záchodu udělá skladiště nebo budovu rozdělí na dvě části, ty pronajme různým subjektům, a bezbariérový výtah zůstane jen v jedné části.
* Kdo je tedy odpovědný za to, že novostavby nejsou vždy přizpůsobeny, tak jak by měly být?
Plnou odpovědnost nese stavební úřad. Kolaudační rozhodnutí by měl dát pouze té budově, která splňuje veškeré náležitosti vyplývající ze stavebního zákona, tedy i požadavky vyhlášky o bezbariérovém přístupu.
* Můžete uvést příklad nějaké stavby, která neměla být a přesto byla schválena?
Spíš než jeden konkrétní příklad bych zdůraznila něco, co se netýká typicky stavebního hlediska: naprosto chybí informační systém. Často je vybudován bezbariérový přístup, ale zapomene se na informaci o něm. Asi před rokem byla zpřístupněna stanice metra C u Muzea. Vozíčkář sjede výtahem přímo na nástupiště, ale když přijde ke vstupu do metra, tak se nikde nedozví, kde ten bezbariérový vstup je. Kdo o něm neví, těžko by jej hledal až na sto metrů vzdáleném parkovišti proti Státní opeře.
