Racocha: Případ IPB ohrožoval celý systém

Řešení situace Investiční a Poštovní banky, které vyvrcholilo zavedením nucené správy 16. června a o tři dny později prodejem podniku Československé obchodní bance, bylo podle šéfa bankovního dohledu ČNB Pavla Racochy ekonomickým problémem. "Pokud by se něco zásadního nestalo do 26. června, jedinou variantou by bylo odejmutí licence a likvidace banky v konkursu," říká Racocha.

Zavedení nucené správy jste zdůvodnili ztrátou likvidity a neschopností IPB dostát svým závazkům. Šlo o riziko, či reálný stav?
Šlo prakticky o reálný stav. Představenstvo nás 14. června upozornilo na nebezpečí, že IPB nebude plnit povinné minimální rezervy a příkazy svých klientů. Takže platební neschopnost byla to, co spustilo nucenou správu.

Auditor Ernst & Young konstatoval, že nutná tvorba rezerv výrazně převyšuje kapitál banky, jinak řečeno, že hodnota banky je záporná. Co by nastalo, kdyby byl tento audit zveřejněn?
Termín zveřejnění auditu byl 26. června, což byl také nejzazší termín, do kterého šlo něco udělat. Poté by již ČNB neměla jinou možnost, než odejmout licenci, a pro IPB by to znamenalo likvidaci a její konec v konkursu.

Jaké jsou výsledky vaší kontroly, kterou v IPB provádíte od září loňského roku?
Na určitém vzorku aktiv dohled identifikoval nedostatek rezerv 40 miliard korun, což v podstatě koresponduje s názorem auditora. Dohlídka však formálně neskončila. ČNB se při ní řídí zákonem o státní kontrole a proces podávání námitek a odvolání může trvat dost dlouho. Protokol jsme IPB předali 25. února a její námitky představují 190 stran textu a 23 šanonů s deseti tisíci stranami příloh. To musel dohled prostudovat a vyjádřit se a pak zase měla banka prostor pro odvolání.

Nucený správce prodal podnik IPB do rukou ČSOB. Někteří právníci soudí, že rozhodnutí o nucené správě nenabylo právní moci, takže nemohl nucený správce dělat nevratné kroky. Měl pro prodej oprávnění?
Zcela určitě. Rozhodnutí o nucené správě je účinné okamžikem doručení písemného vyhotovení, což bylo pár minut před polednem 16. června. V té chvíli měl nucený správce pravomoci statutárních orgánů i valné hromady a k prodeji podniku získal předchozí souhlas ČNB. Vše podle zákona.

Je prodej IPB do rukou ČSOB zvratitelný?
Veškeré kroky jsou soudně přezkoumatelné a je to tak správně. Nicméně jsem přesvědčen, že tento proces je naprosto nezvratný.

IPB v minulosti převedla zhruba 60 miliard aktiv na jiné společnosti v tuzemsku i zahraničí. Šlo o operace pro banku prospěšné, nebo jen o zakrývání problémů?
Podle mého názoru byly tyto operace nevýhodné. Nikoliv ve smyslu dodatečných nákladů, ale situaci v bance zneprůhledňovaly a snižovaly důvěru v IPB. Národní banka se přes opakované žádosti jen těžko dostávala k podkladům, abychom mohli říci, zda došlo k vyvedení rizik mimo banku, nebo jen k jejich transformaci třeba z úvěrového rizika do rizika z cenných papírů. Podle našich informací neměl všechny potřebné podklady ani auditor.

Při zásahu v IPB se centrální banka a vláda zaručily za veškeré vklady. Jakou chybu podle vás udělali klienti Moravia banky či Universal banky, kteří při krachu těchto bank dostali 80 procent svých vkladů a maximálně 400 tisíc korun?
Zásadní rozdíl je v tom, že Moravia banka a Universal banka zkrachovaly, zatímco IPB byla prodána a nadále funguje, takže není důvod spustit výplatu vkladů z fondu pojištění.

Jenže kdyby stát IPB nepomohl, tak by zkrachovala také. Kdyby se nenalezlo řešení do 26. června, IPB by skutečně zkrachovala a tři miliony klientů by byly vyplaceny podle zákona.

Proč stát některé bance pomůže, a jiné ne?
Nemohu mluvit za stát, ale za ČNB mohu říci, že pečujeme o stabilitu bankovního sektoru. V případě IPB by stabilita sektoru ohrožena byla, v případě jiných bank systémové riziko nevzniklo.

ČNB pečuje ze zákona o stabilitu sektoru. Stabilizační program malých bank byl neúspěšný, většina z nich přišla o licenci. Jste vůbec schopni včas identifikovat problémy a reagovat na ně? Na příkladu IPB je vidět, že banka jeden rok vykazuje zisk, auditor nemá výhrady a najednou je na pokraji krachu...
To je velmi obtížné. Bankovnictví je postavené na důvěře a regulátor nemůže při zjištění prvních signálů o problémech okamžitě informovat veřejnost. Veřejnost i trhy by takovou informaci vzaly velmi vážně a mohlo by to vážně ohrozit i zdravou instituci.

Bankovní dohled není v záviděníhodné situaci. Když zasáhne, je obviňován, že zasahovat neměl a měl dát čas na vyřešení situace, anebo naopak, že zasáhl příliš pozdě. V případě, kdy se situace vyřeší bez veřejného zásahu, se to nikdo nikdy nedozví. Úspěchy se prodávají těžko.

Když je však banka dostatečně velká a silná, může právě spoléhat na to, že dohled nebude mít odvahu říci na ni nic špatného...
Neřekne to veřejnosti, ale vyvíjí silný tlak, ke kterému má zákonné oprávnění, aby to banka vyřešila vlastními silami. Tak to bylo i u IPB a dřívějších případů.

Ale na případu IPB je vidět, že kontrola může trvat klidně rok a mezitím se banka dostane před krach...
Bohužel, ale stávající zákon nedává možnost zasáhnout rychleji. Není vyloučeno, že se podaří prosadit do zákona větší pravomoci pro regulátora.

Co máte konkrétně na mysli?
Větší pružnost v přijímání rozhodnutí o rozsahu zjištěných nedostatků a ukládání opatření bez nepřiměřeně dlouhé doby, když je to podle zákona o státní kontrole.

Můžete třeba žádat výměnu manažerů v bance?
Můžeme to požadovat.

A když to banka nesplní?
Zákon nestanovuje žádné sankce.

V IPB jste zahájili kontrolu na místě až na podzim 1999. Signály, že s bankou není vše v pořádku, však přišly mnohem dříve. Proč jste tak neučinili již v roce 1997, kdy banka při auditu za rok 1996 urychleně vyměnila auditora Coopers & Lybrand? Ten totiž chtěl vyšší tvorbu rezerv, ale nový auditor Ernst & Young dal audit bez výhrad.

Já se mohu omezeně vyjadřovat k tomu, co se stalo před rokem 1998, kdy jsem se vrátil ze zahraničí do centrální banky.

Banky mají ze zákona zveřejňovat o sobě řadu informací, ale mohou si prakticky o sobě zveřejňovat, co chtějí. Nikdo to nekontroluje. Proč to třeba nedělá bankovní dohled a nezveřejňuje?

Souhlasím. ČNB nařídila publikaci velkého množství informací s cílem zprůhlednit sektor a dát klientům a obchodním partnerům více informací. Bankovní dohled kontroluje, zda je to dodržované.

Problémem je kapacita dohledu a skutečnost, že za zveřejňované informace a jejich soulad se skutečností nese odpovědnost management banky. My můžeme ověřit údaje kontrolou na místě, což nelze dělat každého čtvrt roku, nebo v okamžiku, kdy hospodaření ověří auditor.