První porevoluční pokles cen nemovitostí, za nímž stojí dopady loňské finanční krize, Čechům prospěl. I ti, kteří se jinak o reality příliš nezajímají, museli otevřít oči a připustit, že ceny nerostou donekonečna. A že na kvalitě záleží.
To znamená, že novodobé panelové „králíkárny“ s výhledem do polí se buď přestanou ve velkém stavět, protože o ně nikdo nebude mít zájem, nebo - a to je pravděpodobnější - jejich ceny spadnou tam, kam patří. Tedy o několik desítek procent níž.
Lidé totiž teď více než před začátkem krize před nákupem zvažují, jaký má daná nemovitost potenciál ke zhodnocení do budoucna. Na první pohled jasná věc byla přitom v uplynulých letech hlavně v okolí velkých měst ignorována.
Ve "zlaté" éře se prodalo vše
"Tak rok a půl zpět se prodalo úplně všechno a prakticky ani cena nehrála roli," vzpomíná Evžen Korec, majitel developerské firmy EkoSpol, jež staví hlavně v Praze, na "zlaté" časy developmentu.
Podle něj se tehdy za developera považoval prakticky každý, kdo se rozhodl, že využije realitního boomu a dobře vydělá na postavení nějaké nemovitosti.
Důležité je slovo nějaké, protože o koncepci či urbanistické smysluplnosti některých projektů nemůže být řeč.
Navíc jel celý trh na velké páky, což umožnilo vstupovat do oboru s minimem vlastního kapitálu. Jinak řečeno, banky rády půjčovaly už na nákup pozemků, financovaly výstavbu a díky plošnému růstu cen zbyly na konci projektu tučné provize pro všechny zúčastněné strany.
To lákalo i podnikatele či firmy z jiných oborů, a tedy bez zkušeností, což se projevovalo na kvalitě. Kdo pochopitelně tratil, byl kupující, jenž s přesvědčením, že levněji to koupit nejde, a s vidinou dalšího růstu cen poměrně s lehkým srdcem peníze vydával. Je pravda, že několik let mu to skutečně vycházelo. Nejvíce se zhodnotily nemovitosti v blízkém okolí Prahy, Brna či Plzně.
Příkladem může být Vinoř u Prahy, kde se ještě v roce 2003 prodávaly nemovitosti nově dostavěné, a tedy již zatížené tučnými zisky firem a bank, zhruba o čtyřicet procent levněji než na vrcholu bubliny v roce 2007. Kdo tak na počátku nového milénia nakoupil, je stále v dobrém zisku, i přes dosavadní zhruba desetiprocentní pokles cen. Otázkou však zůstává, jakou nemovitost vlastní a zda se jen nepřestěhoval ze starého „paneláku“ do nového.
Kupující poučil až trh
Proti živelnému rozvoji nepovedených satelitů a obytných budov sice dlouho protestovali urbanisté, regionalisté či někteří architekti, ale teprve trh jejich volání převedl do praxe. Jakmile krize ukázala, že stavět i projektovat se dá levněji a ceny nejsou nafukovací, lidé začali pečlivěji zvažovat, za co své peníze vydají. A tím vytvořili tlak na růst kvality. Samozřejmě přes ceny.
„Začali jsme od září důsledněji diferencovat ceny. Například přízemní byty s výhledem na parkoviště jsou teď levnější než ty horní,“ říká spolumajitel firmy Central Group Dušan Kunovský, jenž naposledy upravoval ceny směrem dolů po tomto létě.
Nepřímo tak potvrzuje, že i developeři museli začít cenově rozlišovat kvalitu. Například mezi 3+kk v prvním patře a totožným bytem v pátém patře je v případě Kunovského projektu Metropole Zličín rozdíl téměř čtyři sta tisíc.
Základní pravidla fungování trhu si tak postupně připouští i jeho lídři, kteří ho v posledních letech hodně formovali. Stavitelé se tak budou muset snažit svými projekty zaujmout podstatně více, což je pro zákazníka dobrá zpráva.
