Řecko bylo vždy spíš agrární zemí a průmysl je i dnes na okraji zájmu. Tvoří jen kolem 15 procent hrubého domácího produktu, což je oproti západním zemím málo. Nebylo tomu tak ale vždy.
„Země měla v roce 1970 asi třicet procent HDP z průmyslu, což bylo poměrně málo na ekonomiku typu Řecka. Začalo se to ale postupně zvyšovat,“ říká ekonom Pavel Kohout.
Země trpěla nedostatkem kvalifikované pracovní síly a kladla právně-byrokratické překážky podnikání. To však nebyl hlavní důvod, proč průmysl zdecimovala už ve stavu zrodu.
Velkou ranou rozvoji průmyslu uštědřila v 80. a 90. letech minulého století extrémně populistická vláda Andrease Papandrea. „Rozhodla se, že zvýší životní úroveň obyvatel bez ohledu na důsledky pro další generace a začala se mohutně zadlužovat,“ vysvětluje Kohout.
V té době se dluh Řecka k HDP zvýšil ze 22,9 procenta na 112,2 procenta. Země si žila nad poměry. Jenže ruku v ruce s tím rostly mzdy (zejména ve státním sektoru), pracovní síla přestala být levná a Řecko ztrácelo konkurenceschopnost. „Největším snem každého studenta bylo získat dobrou práci ve státním úřadu,“ dodává Kohout.
Na úpadku průmyslu se podle ekonoma podepsal také vstup země do Evropského hospodářského společenství, které bylo předchůdcem EU.
„Řecko si velmi dovedně vyjednalo dotace, které byly zhruba na čtyřnásobku toho, na co by mělo mít ve skutečnosti nárok,“ vysvětluje Kohout.
Průmysl tedy pohřbily i dotace, které směřovaly do zemědělství. Industrializace začala zpomalovat a řada průmyslových podniků to neustála. O tom se můžete přesvědčit ve fotogalerii.
Své krize si prožily i Německo, Itálie nebo Francie, které jsou tradičními průmyslovými zeměmi. Protože však měl v těchto zemích průmysl silný základ, sahající až do 19. století, byly odolnější vůči růstu nákladů i mezd. Řecku tradice v tomto oboru chyběla.
„Možná jediným z oborů, který z velké části přežil, je průmysl stavebních hmot,“ tvrdí Kohout.
