Předseda Euroskupiny Jeroen Dijsselbloem na počátku letošního roku prohlásil, že se řecká ekonomika zotavuje rychleji, než kdokoli očekával. Nová data o řeckém hospodářství publikovaná v třetím květnovém týdnu však dokládají, že se opět mýlil. I v prvním čtvrtletí roku 2017 tamní ekonomika meziročně poklesla o půl procenta.
Hana Lipovská Ekonomka Hana Lipovská působí jako odborný pracovník Masarykovy univerzity na Ekonomicko-správní fakultě, od roku 2017 je místopředsedkyní akademického senátu. Je dlouhodobou spolupracovnicí pražského Institutu Václava Klause. |
Nezaměstnanost zůstává nadále srovnatelná s americkou Velkou hospodářskou krizí 30. let minulého století. Řecko v současnosti vykazuje míru nezaměstnanosti 23,2 procenta, mezi mladými dosahuje dokonce 47,9 procenta. Tamní deprese se tak stala nejdelší krizí v novodobých hospodářských dějinách světa.
Zatímco ostatní evropské ekonomiky dokázaly propad dohnat a vracejí se nad předkrizové hodnoty produkce, řecký hrubý domácí produkt stagnuje stále jen na 72 procentech předkrizové úrovně. V absolutních číslech se jedná o ztrátu čtrnácti let hospodářského růstu.
Navzdory částečným bankrotům, politicky korektně nazývaným haircuty, tvoří řecký vládní dluh stále 179 procent hrubého domácího produktu. Tři čtvrtiny této sumy dluží řecká vláda eurozóně, Evropské centrální bance a Mezinárodnímu měnovému fondu, tedy vesměs daňovým poplatníkům ostatních evropských států.
Na úrovni Etiopie
Stále stejně chmurné zůstává také ratingové hodnocení, podle kterého je Řecko na úrovni Etiopie či Pákistánu. Zatímco druhá nejproblematičtější ekonomika eurozóny, Portugalsko, si na finančních trzích půjčuje za 3,78 procenta, desetileté řecké dluhopisy se prodávají s úrokovou mírou 8,72 procenta.
KOMENTÁŘ: Bankovní protektorát nad Řeckem pokračuje. Čeká se na odpuštění |
Uvedené statistiky, ale také způsob mezinárodní „hry na řešení krize“ naznačují jistou podobnost s meziválečným Německem. Tak jako v případě Výmarské republiky i dnes se mezinárodní mocnosti nesnaží uzdravit zdecimovanou ekonomiku, ale usilují pouze o minimalizaci vlastních škod.
Blížící se datum splatnosti další části půjčky Trojka (tedy Evropská unie, Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond) využila k dalšímu tlaku na nesystematické a v dané situaci nerozumné reformy.
Ve čtvrtek 18. května byl proto řecký parlament donucen schválit nový, již čtrnáctý balíček restriktivních opatření, kterým Trojka podmínila uvolnění další půjčky. V jeho rámci byla přijata další reforma daně z příjmu fyzických osob, kterou se snížila sleva na poplatníka, i reforma penzijního systému spočívající v dalším snížení starobního důchodu, tentokrát o 18 procent.
Řecká vláda také pokračuje v privatizaci strategického majetku. Zatímco přístav v Soluni byl odprodán německému investorovi, většinu přístavu Pireus dnes drží investor čínský.
Nové a nové reformy nadiktované Trojkou chrání pouze zájmy zahraničních investorů, řecká ekonomika stále stagnuje na svém bezútěšném hospodářském dně.
Jestliže 41 procent občanů členských států Evropské unie hodnotí ekonomickou situaci své země jako dobrou, 97 procent Řeků ji vnímá jako špatnou a většina očekává další zhoršování.
Pozitivním důsledkem dlouhé krize je absolutní ztráta důvěry Řeků v Evropskou unii. V současnosti jí nevěří 78 procent a euru téměř 80 procent Řeků. Jedinou změnou oproti počátku dluhové krize je tak naprostá ztráta zájmu médií, a tím i mírné uklidnění finančních trhů.
V květnu 2015, kdy evropská média sledovala řeckou krizi ještě takřka v přímém přenosu, řekl exprezident Václav Klaus ve svém projevu na Vysoké škole ekonomické: „V rámci eura pro Řecko – v dohlédnutelné a představitelné budoucnosti – řešení neexistuje. Existuje pouze pokračování dnešního stavu permanentní krize a permanentního čekání na pomoc, půjčky, dary, odpouštění dluhů atd.“
Oběť evropské měny
Na tom se nic nezměnilo ani po dalších dvou letech. Masivní vnitřní devalvace, která nejvíce zasáhla životní úroveň obyčejných Řeků, nedokázala nahradit devalvaci vlastní suverénní drachmy. Vyrovnání státního rozpočtu namísto původního dvojciferného deficitu ke snížení dluhového břemena nestačí. Cíl Trojky – snížení dluhu na 20 procent hrubého domácího produktu nejpozději do vzdáleného roku 2060 – tak zůstává bez samostatné měny či přiznaného bankrotu jen značně naivním přáním.
Tak jako staré řecké mýty, i současná řecká krize v sobě skrývá hluboké poučení. Země se stala obětí společné evropské měny. Je proto jen stěží pochopitelné, že i po sedmi letech hluboké krize eura může česká politická reprezentace zcela vážně hovořit o nutnosti rychlého vstupu do eurozóny.
Lze rozumět proklamacím eurokomisařky Věry Jourové či bývalého eurokomisaře Vladimíra Špidly, kteří mají v popisu práce nehájit zájmy České republiky. Obdobné výroky členů vlády či dokonce bankovní rady České národní banky jsou však nezodpovědné a krajně nebezpečné. Únava z hospodářské krize dala na krizi eura zapomenout. Samotné euro však po sedmi letech není o nic lepší. Diskuse o vstupu do eurozóny proto musí zůstat v České republice i nadále nepřípustná.
