Daně se mají změnit od příštího ledna, namísto čtyř sazeb odlišných podle výše příjmů bude jen jedna – patnáctiprocentní.
Největšími vítězi této rošády budou nadprůměrně ohodnocení zaměstnanci s platy nad 80 tisíc korun hrubého měsíčně. Ti ušetří nejen na nižší dani, protože dnes platili až 32 procent, ale i na zmrazení odvodů na sociální a zdravotní pojištění.
Například počítačový expert s výdělkem sto tisíc korun si dnes odnáší domů čistého 63 800 korun. Jeho lednová čistá výplata v příštím roce už bude o devět tisíc korun tučnější. Z toho necelé dvě třetiny ušetří na nižší dani a zbytek na novém stropu u pojištění. To bude zaměstnanec i firma platit maximálně ze čtyřnásobku průměrného platu, tedy zhruba 80 tisíc korun.
Mění se daně, mění se dávkyOproti tomu člověk s desetitisícovým platem uvidí od ledna na výplatní pásce o 450 korun navíc. Zatímco jeho čistý příjem stoupne o pět procent, skvěle odměňovaného zaměstnance skoro třikrát rychleji. Nerovnosti v čistých příjmech se zvýší.
Ekonomové a sociologové, na rozdíl od odborů, v tom nevidí problém. Spíš mírný posun k evropskému normálu.
"Dopad na nerovnost pracovních příjmů nebude prakticky žádný. Pohyby v řádu stokorun či tisícikorun v poměru k průměrné roční mzdě dosahující čtvrt milionu korun nynější rozložení příjmů neovlivní," říká sociolog Jiří Večerník.
K menším změnám a k prohloubení rozdílů v příjmech podle něj dojde, spočítat si je však nyní netroufá. Stále totiž není jasné, co stát udělá například s důchody. Podle ekonoma Pavla Kohouta navíc platí, že "těch několik málo skutečně bohatých Čechů" se už dnes dokáže vyšším daním legálně vyhnout. Jejich čistých příjmů se podle něj zavedení rovné daně příliš nedotkne.
"Změna ale pomůže vyšší střední třídě, což je příznivé, protože ta je motorem hospodářského růstu," míní Kohout.
Rovný a rovnější
Česká společnost se spíše posune k normálu. Dvacet let od konce komunismu patří do první desítky nejrovnostářštějších zemí světa. To jinými slovy znamená, že zde jsou jedny z nejmenších rozdílů v rozdělení příjmů ve společnosti.
K měření míry rovnostářství se používá například Giniho koeficient. Jeho hodnota se teoreticky pohybuje v hodnotách od nuly do sta. Nula znamená, že všichni mají stejně. Naopak stovka představuje, že jeden člověk má úplně vše.
Česko se podle různých zdrojů pohybuje mezi 25 až 28. To je třeba blízko hodnot Rakouska, Belgie či Nizozemska. Podle stejného měřítka jsou si v Evropě nejrovnější Švédové a Dánové, naopak větší rozdíly jsou ve Velké Británii či Portugalsku.
Z postkomunistických států nerovnosti vyskočily nejvíce v Rusku a pobaltských ekonomikách, jako je Estonsko či Litva. Umístění Česka na žebříčku mají i po letech na svědomí komunisté a jejich likvidace soukromého podnikání. Výsledkem bylo, že až na drobné výjimky se všichni měli stejně, nebo skoro stejně. Ti stáhli Giniho koeficient až pod úroveň 25.
"Extrémní rovnostářství tlumí hospodářský růst a z občanů vychovává pasivní rozmazlené děti. Pletou si pak stát s tátou, který rozdává korunky dítěti, které si nejvíce zakřičí," říká Kohout k rizikům plynoucím z přílišné rovnosti příjmů.
Za posledních sedmnáct let se samozřejmě situace trochu změnila, rozdíly v odměňování narostly. Zatímco loni už bralo podle dat sesbíraných pro ministerstvo práce společností Trexima přes sto tisíc korun skoro sedmnáct tisíc lidí, před pěti lety to nebyla ani polovina.
Dodnes však model rovného odměňování zčásti přetrvává ve státní správě, kde jsou rozdíly v platech daleko menší než u soukromých firem. Celkově tak prohloubení rozdílů v příjmech v ČR nebylo za poslední léta výrazné. Například slovenská společnost je už – pokud jde o platy – rozvrstvenější než česká.
Rozdíl může být větší
Poslední údaje přitom existují jen za rok 2004. Od té doby se od sebe Česko a Slovensko mohly ještě dále oddálit. Zatímco v Česku vláda sociální demokracie přidávala lidem na spodním konci žebříčku, snižovala daně nízko- a středněpříjmovým rodinám a zvyšovala sociální dávky, na Slovensku zavedli rovnou daň a v dávkách se snažili škrtat.
I v případě rovnostářství má každý extrém své pro a proti a jako nejlepší se ukazuje něco mezi. V případě Giniho koeficientu jde o hodnoty okolo 35. Zatímco rizika příliš velkých rozdílů chudoby a bohatství jsou viditelná, nebezpečí moc velkého rovnostářství je nenápadnější.
S obrovskými rozdíly v příjmech se potýkají hlavně země Latinské Ameriky, subsaharské Afriky, ale v poslední době i jihovýchodní Asie. Před třemi týdny varovala Asijská rozvojová banka, že v některých státech Asie začíná být růst nerovnosti nebezpečný.
"Není to ani tak případ toho, že by bohatší byli čím dál bohatší a chudší čím dál chudší, ale bohatší bohatnou rychleji než chudí," uvádí hlavní ekonom banky Ifzal Ali. A varuje, že v některých zemích se to může projevit i tím, že pouliční nepokoje přeskočí rychle až na občanské války.
Dvěma zeměmi, kde nerovnosti za deset let narostly nejrychleji, jsou Nepál a Čína. Hlavně úředníkům z komunistické Číny se zprávy nelíbí a říkají, že i nejchudší si mohou dovolit utratit dvojnásobek toho co před desetiletím.
Evropě takové zvraty nehrozí, řada zemí se pohybuje spíše na opačném konci rovnostářského žebříčku. Evropa je tradiční oblastí sociálního smíru a velkého přerozdělování ze státní pokladny. Čím je větší, tím více peněz jde na sociální dávky a nerovnosti se tím zahlazují.
Sociální příjmy jako dávky a důchody tvoří v Česku více než dvacet procent všech příjmů domácností. Naproti tomu z podnikání plyne do rodinných kasiček ani ne pětina. Tradičně největší částí, přes 60 procent, jsou příjmy zaměstnanců. Právě jimi nyní reforma v podání vlády Mirka Topolánka zahýbá. Nicméně ani lidé závislí na penězích od státu se bát nemusí. Topolánkův batoh pro ně žádné výrazné okleštění nenachystal.
