Čtvrtek Aleše Č. První jízda, ucpaná Praha a vánoční večírky
V devět ráno vyzvedávám v Karlíně svůj elektromobil. Druhý Aleš si přispal, čímž mi zároveň dohodil první rito - mám ho na Proseku vyzvednout a hodit do Karlína pro jeho auto. Po přibližně půlhodinovém nabíjení u Nissanu v Kolbenově ulici dorazím k němu. V tu chvíli mu dávám echo a on si mě přes svou (zákaznickou) aplikaci přivolá.
Takto vypadá mobilní aplikace Uber, když si řidiče objedná zákazník. Na přijetí zakázky má řidič 15 vteřin.
V řidičově (tedy mé) aplikaci se tak rozbliká kružnice, v jejímž středu je mapka s informacemi o tom, kde je zákazník, který by chtěl svézt. Vzhledem k tomu, že na přijetí objednávky má řidič vždy patnáct vteřin, zvyknu si orientovat se a rozmýšlet hlavně podle doplňkového údaje v minutách.
I když v tento moment už většinou klient zadává i kam chce jet, řidič to nevidí. To aby nemohl odmítat méně zajímavé kšefty - tedy jízdy do neatraktivních destinací.
K zákazníkovi, který zadal svou aktuální polohu do mapy, potom řidiče vede navigace. Takhle mne dovedla i k Alešovi, který nasedl, já přejetím prstu po displeji „zahájil jízdu“ a vyjeli jsme. Trasa Prosek - Karlín Aleše vyjde na 161 korun.
Čekám pár minut na další objednávku a nic. Vyrazím tedy směrem do centra - snad budu mít víc štěstí. Když jedu po Wilsonově okolo nádraží, zabliká mobil. Přijímám nabídku, u Muzea se otáčím a mířím zpátky do Karlína.
Seriál UBERRedaktor a spolupracovník iDNES.cz si půjčili elektromobil a tři dny (a noci) jezdili jako řidiči s využitím aplikace Uber. Vyzkoušeli si tak, jak „z druhé strany“ funguje firma, jež dala svůj název sdílené ekonomice. A která budí momentálně ve světě kontroverze jako málokterá jiná. V rámci miniseriálu o této zkušenosti vyšly nebo vyjdou na iDNES.cz texty o tom:
|
Moje cesta na místo v reálu trvá déle, než odhadl Uber a na nastupující slečně Báře (v aplikaci vidíme oba jen křestní jméno toho druhého) je znát, že má kvůli tomu zpoždění. Poprosí mne, zda bych si na náměstí Franze Kafky nemohl pospíšit. Z první opravdové zákaznice jsem nervózní, ale snažím se jí (a zároveň předpisům) vyhovět. Na to, abych se uklidnil, ale budu mít spoustu času. Hned jak se dostaneme na nábřeží, uvízneme v husté koloně.
Přemýšlím, zda by situaci změnilo, kdybych nebyl amatér držící se navigace, ale profík mající mapu Prahy dopodrobna v hlavě. Vzhledem k tomu, že kolem nás postává/popojíždí i několik taxíků, možností (či vůle je využívat) asi nebude mnoho.
Naše 4,5kilometrová cesta se kvůli zácpě protahuje na jedenadvacet minut, načež to Bára nevydrží a posledních pár desítek metrů dojde po svých. I když se chovala velmi mile (jako se ostatně budou chovat všichni moji cestující) přemítám, jak byla asi se službou za 191 korun spokojena.
Moc času na to ale nemám, vteřinu poté, co jsem ukončil jízdu, mobil už opět bliká. Jede se pro Fredyho. Za pár minut dorazím do uličky rovnoběžné k nábřeží. Tam nikdo. Nastává tak trochu obávaná situace hledání zákazníka. Klient už při příjezdu automaticky dostává zprávu, pokud se ani tak nedostaví, doporučuje se mu zavolat (kvůli anonymizaci se tak děje přes aplikaci ze skrytého čísla). To ale není nutné. Do minuty od okamžiku, kdy najedu k obrubníku a spustím „blikačky“, vychází z domu tříčlenná rodinka - jak se později dozvídám z Miami - kterou povezu do hotelu Sheraton.
Než jsme vyjeliPondělí: Půjčení elektromobilu Pro UberPop může jezdit skoro každý. Ani nemusí mít své auto. Poměrně využívanou praxí totiž bývá, si ho pronajmout. Pražský Uber navíc sám na svých stránkách odkazuje na půjčovny, které s ním spolupracují. My jsme si vybrali karlínský Electric Park. Ten se od ostatních možností liší tím, že pronajímá elektromobily. Elektrická auta jsou symbolická v tom, že je někteří odborníci považují za budoucnost městské dopravy (i v současnosti testovaná autonomní vozidla mívají elektrický pohon). Zároveň jsou zajímavou proměnnou ve výpočtech ziskovosti. Během návštěvy jsme si domluvili zapůjčení dvou pětimístných Nissanů e-NV200. Náhledy potřebných dokumentů z půjčovny poslali rovnou do Uberu. Úterý: Registrace za pár minut Pražské náborové místo firmy Uberu je velmi nenápadné. Nachází se v druhém patře v domě v jedné z karlínských uliček. V jednoduše zařízené místnosti spolu s dalšími dvěma řidiči shlédneme asi desetiminutovou prezentaci. O tom, jak funguje aplikace, jak se máme chovat k zákazníkům, jak postupovat v některých problematičtějších situacích a také v rychlosti to, že si musíme ohlídat placení daní (včetně DPH) a kde se o tom dozvíme víc. Potom se dostáváme k registračním stolečkům, kde nám uvolnili místo lidé z předchozího turnusu. Každý z nás se zdrží u stolku pár minut. Během nich si člověk z Uberu nafotí řidičák, občanku, výpis z rejstříku civilních i dopravních trestů. Potom vyfotí i mne, dá mi brožuru obsahující informace z prezentace, vizitku s telefonem pro případ nouze, e-mailem na dotazy a adresou kam mám zadat číslo účtu. Toť vše. Středa: Smlouva v mailu |
Do toho by se pěšky dalo dostat po pěti stech metrech za sedm minut. My ale za stejný čas autem kvůli jednosměrkám a zácpám najedeme 2,1 kilometru, po trase, kterou doporučuje navigace. Americký pár má s sebou malé děvčátko a dva lodní kufry, tak to asi dává smysl. Na konci cesty po velmi milém rozhovoru mi Fredyho paní tiskne do ruky dvacetikorunu dýška. Realizuju tak svou jedinou hotovostní transakci - za jízdu se totiž platí tak, že se peníze dle propočtů trasy strhnou cestujícím přímo z platební karty.
Odpolední šichtu, poté, co jsem si odskočil do práce a částečně dobil auto v obchodním centru, začínám se slečnou původem z Ruska. Má poměrně těžký balík, a v něm dobroty, které jí k blížícím se (pravoslavným) Vánocům zaslala maminka. Hned na úvod mě obdaruje sušenou švestkou v čokoládě a mezi vyřizováním telefonátu vypráví o rozdílech mezi českými a ruskými Vánocemi.
V tom se dost liší od velké většiny ostatních cestujících. Povídat si chtějí skoro všichni, ale zvědavi jsou zpravidla na dvě věci. Poté, co po rozjezdu neslyší motor, se zeptají na elektromobil: co to je zač, odkud ho mám, kolik stojí, kolik dojede, kde a jak se nabíjí, kolik stojí nabíjení... Kromě toho jsou zvědaví na Uber: Jak dlouho jezdím, jak to jde, zda to vynáší a čím se živím jinak. Snažím se odpovídat popravdě, takže těm, kteří se zeptají na zaměstnání, řeknu, že jsem novinář a o jejich jízdě budu možná i psát. To samé věděli i v půjčovně elektromobilů. Neřekli jsme to s Alešem pouze v Uberu, protože jsme si chtěli vyzkoušet pozici řidiče „z davu“.
Odpoledne a v podvečer ještě pojezdím po širším centru, vydatně si se zákazníky opět postojím v kolonách (hlavně při nájezdech na Legerovu). Charakter jízd se změní až večer. Avizuje ho i SMS od Uberu: má prý propagaci na desítkách vánočních večírků, takže bude rušno. A docela je. Tři pečlivě upravené mladé dámy vezu v půl osmé z Kesnerky do Slovanského domu a jejich útratě 236 korun jen tak tak uniká neoficiální titul „rito dne”.
Zakončuju potom vyzvednutím veselejšího pána z večírku. Jak se dozvídám z vizitky, kterou mi strčí potom, co se pochlubí pěkným hrnkem, který dostal od kolegyň, jde o úředníka z vyšších pater magistrátu. Napadá mě, jak veselo by asi bylo, kdyby mne místo něj zastavili jeho kolegové, kteří vedou s několika řidiči Uberu správní řízení (více o „nesouladu” Uberu s českými zákony čtěte zde). Před půlnocí jedu domů.
Čtvrtek Aleše M. Omluva paní s nákupem
Elektrokáru vyzvedávám ráno, ale musím ještě pracovat. Aplikaci Uberu proto spouštím až odpoledne. První zakázka je mladý pár z Německa, který chtěl vidět Karlův most. Následně mladý Čech jede ze schůzky zpět do kanclu. Pak Rus, který přijel do Prahy ve společném autě a teď chce do bytu, kde bydlí. Strašně příjemní dramaturgové Českého rozhlasu. Chlapík, co řekl jedno slovo - jeďte: tak jsem jel z Vinohrad do Holešovic.
Musím dobít. Jedu proto k ČEZ na Pankrác, kde to na rychlonabíječce dám za půl hodiny. Dalším zákazníkem je potom dáma, které se nechtělo táhnout nákup domů z obchoďáku. Já blbec jsem jí nepomohl s otevřením dveří (pokud tohle čtete tak se omlouvám a zároveň ptám: jaká byla ryba?). Posledním je bankéř jedoucí na pivo do Lokálu.
Pátek Aleše Č. Fronta u nabíječky a v noci z rita do rita
Začínám po druhé odpoledne. A hned první zakázka bude můj absolutní rekord. Pokerového hráče Christophera z Düseldorfu vezu z Hiltonu na letiště. Paradoxně nejvíc se chce Christopher bavit o tom, co nemají řidiči Uberu příliš doporučeno - politice, přesněji řešení současné uprchlické krize.
Nahoře u druhého letištního terminálu se loučíme a já přemýšlím co dál. Zbývající čas do volné čtvrt hodinky prostojím na parkovišti doufaje, že přijde zakázka. Nepřišla. Objedu tedy letiště a najedu na terminál jedničku. Ani tam za vyměřený čas nikdo nezabere a já tak letiště opouštím.
Hodinu na něj teď nesmím vjet (nebo za to musím zaplatit). Vzpomínám si na radu řidiče, který nás vezl před pár dny: zajeď na pumpu nebo do obchoďáku Šestka a počkej, než chytíš někoho na cestu zpět. Zkouším tuto taktiku, leč ani po uplynutí hodiny nic. Navíc mne znervózňuje fakt, že dojezd elektromobilu klesl pod třicet kilometrů a výstražně na mě bliká.
Kdyby chtěl zákazník pustit topení, jsme hned pod dvaceti a nemohl bych tak zaručit, že ho odvezu, tam kam chce. Jedu tedy na pankráckou rychlonabíječku. Díky úsporné jízdě a rekuperaci dolů Evropskou ulicí to nakonec vyjde s velkou rezervou. Na Pankráci u ČEZ rychle dobíjím.
Jak by se vyplatilo půjčit si elektromobil podle platných tarifů a jezdit pro UberPop?
Zanedlouho znovu Hilton, tentokrát torontská pokerová hráčka Kristen. Chce na Smíchov do sauny. Vysadím ji na místě určení, popřeju hezký relax a odstavím auto, abych se po telefonu domluvil s Alešem, kde se sejdeme zhodnotit dosavadní průběh.
Než ale stihnu vytočit číslo, bliká mi poptávka. A jen minutu odsud! To se jen tak nevidí (průměr je okolo pěti minut) a tak přijímám a jedu zpět. Je to znova Kristen. Spletla se a tohle nebylo místo, které hledala. Tak jedeme do Hostivaře. Tam počkám před obchoďákem smluvenou pětiminutovku, kdyby se situace opakovala. A jako cenu útěchy jí slíbím třetí jízdu gratis. Naštěstí už je ale správně.
Teslou po Praze za 12 korunAsi nejzajímavější postavou, kterou jsem během tří dnů řízení pro Uber potkal, byl řidič Honza. Normálně jezdí po práci Nissanem Leaf, který si pronajímá za pět tisíc korun týdně (“Na to si vydělám o víkendu, všechno navíc je potom pro mě.“). Tentokrát byl ale „králem parkoviště“, protože tam pravidelně dobíjel luxusní sedan Tesla S. Ten si pronajal na tři dny kvůli firemní akci. A aby si Teslu pořádně užil (a zároveň zlomek nákladů dostal zpátky) jezdil minulý víkend UberPop také s ní. A lidé byli v momentě, když je za taxu 12 korun na kilometr veze kultovní elektromobil, který se prodává v přepočtu za necelé dva miliony korun, samozřejmě překvapení. „Někteří dál vyhlíželi, kdy přijede jejich auto. Až když jsem vylezl ven a ukázal jim, ať jdou dovnitř, tak nechápavě nastoupili,“ popisuje Honza reakce. Často potom podle něj zaznívaly i věty typu: „Chtěli jsme sice jet jenom domů, když už ale sedíme v tomhle, vezměte to prosím na městský okruh, ať se trochu projedeme,“ usmívá se Honza. |
Vracím se tak zpět do centra. Kristen byla strašně milá a její dvě jízdy mi přihrály přes pětistovku. Zároveň se ale poměrně dlouhou štrekou vracím prázdný, což rozhodně není způsob, jak si „taxikařením“ vydělat (jak se nám to dařilo čtěte zde nebo v grafice v tomto článku). Pod Žižkovskou věží dáme s Alešem gulášovku a vyrazíme vstříc pátečnímu večeru.
Přes jeden kšeft se ocitám opět u nabíječky na Pankráci. Tentokrát je tu ale hodně plno. Kromě tří Nissanů Leaf se tu objevují i dvě luxusní Tesly S. Pozdravím se s dalšími elektromobilisty a domluvíme se na pořadí. „Pojď si sednout k nám dovnitř,“ zvou mě kluci na kožené sedačky Tesly. Čas si krátíme tím, že nám Honza, který má nyní Teslu pronajatou, ukazuje různé vychytávky. A zároveň mi kluci, kteří všichni jezdí pro Uber, dávají různé tipy a rady.
„Kolik máme? Za deset jedenáct? No tak teď to začne, jdeme na to...“ přeruší po pohledu na hodinky jeden z hlasů předchozí debatu. A jsou to od něj prozíravá slova. Popřejeme si s ostatními „elektrouberisty“ štěstí, nasedneme do aut a vyrážíme.
A opravdu „to začalo“. Jakmile přejedu Nuselský most, rozbliká se mi telefon a navigace už mne vede na nábřeží, kde vyzvednu dva mladé pány mířící ze zábavy domů. Pár okamžiků potom, co jsem popřál vystupujícímu dobrou noc, už mi zase bliká mobil. Po několika stech metrech nabírám opět dvojici mladíků. Tentokrát ale opačně - je půlnoc, tak jedeme na Václavák do Nebe. Pak Karlovy Lázně. Pak Roxy. Pak na Národní. A pak zase tak nějak dokola. Většina jízd míří přes řeku.
Za celé své třídenní “taxikaření” jsem najel 2,4krát víc kilometrů prázdný než s klienty (dost z toho zabraly i mé soukromé jízdy, kdy jsem si odskočil do práce nebo jsem musel nabíjet). Teď mám ale společnost mnohem častěji. Podle statistiky jsem mezi páteční půl dvanáctou a sobotní půl třetí udělal sedm zakázek. Z těchto tří hodin jsem měl společnost déle než dvě hodiny čistého času.
Vysoká poptávka má pro řidiče i další pozitivní efekt. Když objednávající klienti v nějaké části Prahy výrazně převyšují počet řidičů k dispozici, zbarví se dané území na mapce do červena. A ceny se násobí koeficientem. Až 2,5 násobně. To vede k tomu, že některé objednávky záhy po řidičově potvrzení (poté, co se dozví o příplatku) zákazník zruší. Většina lidí na ně ale přistoupí.
Okolo třetí hodiny už se mění charakter cestujících. Už nejezdí z párty na párty, z baru do klubu nebo obráceně. Chtějí většinou domů. Když vysadím jednoho z cestujících ve Vršovicích, zbývá mi opět pár kilometrů dojezdu a dvě možnosti.
Buď to teď - ve tři hodiny ráno - zabalit a jet domů. Noc měla ale spád a mě začalo bavit sbírat kšeft za kšeftem. Jedu tedy na Pankrác dobít a zkusit štěstí dál. Když však přijedu k rychlonabíječce, je do ní zapíchnutá Tesla. Kolem nikdo.
Chvíli přemýšlím co dál, potom odjedu za roh na nabíječku pomalou, sklopím sedadlo, mírně zapnu topení a budík si nastavím na půl pátou. Budím se a okouknu situaci před kýženou rychlonabíječkou. Pořád stejné. Rezignuju a odjíždím domů. O dvě hodiny později než jsem mohl a bez kšeftu navíc.
Pátek Aleše M. Karaoke pařících cizinců
Zapínám mobil a jedu: manželský par z Radissonu vezu k Vltavě na výlet lodí. Tři Švédi chtějí z letiště na noční tah Prahou - jen jägermeistra prý pít nebudou.
Trojice Američanů se zase nějak ocitla v Letňanech a chce na Florenc - zazpívali mi k tomu November Rain od Guns and Roses. Odpočinek čtvrt hodiny. Kráska míří směr vánoční večírek. Mladí Američané z jedné vinotéky do druhé - krásně zazpívaná Rihanna. Tři Rusky míří do tanečního baru - snad nepaří do teď.
Americký ajťák jede do baru pro kuřáky cigaret, doutníků a jiných nejmenovaných věciček ke kouření. Dáma, co mě oslovila pane Uber, jela z ulice, kde nic nebylo do ulice, kde taky nic nebylo. Ten den jsem nečekal na zakázky příliš a zakončil to kolem desáté večer – přišel jsem tak o prime time.
Sobota Aleše Č. Stejná chyba a dojezd v šest ráno
„Tys tady byl, když jsem v noci dobíjel? To si mě měl ale vypojit! Příště se nerozpakuj a udělej to,“ dostává se mi od Honzy s Teslou na plácku u pankrácké nabíječky poučení pro příště.
Je okolo poledne, já mám před sebou cestu na focení do Dejvic (tam i zpět jsem někoho svezl) a následně domů. Tam se ještě jednou pořádně vyspím, odpočinu si a vyrazím až večer. Dřív to stejně nemá moc cenu. Kolem deváté potom skrz dvě rita opět dojedu k nabíječce. Doplním šťávu a vyrážím okolo půlnoci směrem centrum. Sobotní pařba není tak intenzivní, jako tomu bylo v pátek. Soudě alespoň podle mých pasažérů a cest.
Přibližně ve stejnou dobu ale přichází opět čas rozhodnutí. Jet domů (což je v tomto případě doslova pár set metrů) a spát? Nebo zkusit dobít a zase jezdit? Podruhé se rozhoduju pro druhou možnost. A jak zjistím za pár hodin, podruhé to byla chyba.
Statistika zaslaná Uberem řidiči na konci týdne.
Na nabíječce tentokrát musím počkat jen asi dvacet minut, než na mě dojde řada. Krátím si čekání vyměňováním zkušeností s kolegou Dominikem, který nabíjí přede mnou. Dozvídám se tak, že dva a půl tisíce, které jsem si vylítal včera, je podle něj dost slušný výkon. Že mám docela štěstí, že jsem si už takhle brzo zkusil letiště. A že mám taky štěstí, že mi zatím nikdo nepozvracel auto.
A taky bohužel už tuším, že ani tentokrát nebude nad ránem posvícení. Dominik mi totiž ukazuje graf, který řidičům v rámci analýzy jejich snažení zasílá Uber (a který zanedlouho dostanu i já). Podle něj je nad ránem mrtvo.
A co ostatní?Uber byl jedním z prvních a v současnosti je rozhodně globálně největší firmou, která svůj byznys staví na mobilní aplikaci a osobní dopravě za peníze. Postupem času jí ale přibyli konkurenti. Na podobném principu - tedy zprostředkování jízd pomocí mobilních aplikací - funguje Lyft, WunderCar nebo BlaBlaCar. V Praze potom dnes funguje několik aplikací, které přímo agregují poptávku pro profesionální taxikáře. Nejzavedenější z nich je Liftago, poté ze Slovenska přišel Hopin a naposledy letos přibylo na trhu estonské Taxify. Aplikace na přivolání taxíku dnes mají už i větší klasické dispečinky. |
„Ale může se stát, že pojede někdo z hotelu na letiště,“ zkouší mě povzbudit Dominik. Marně. Následnou hodinu a půl jsem schválně popojížděl po centru blízko hotelů. A nic. Až v šest jsem dostal první zakázku. Když se mě o pár minut později slečna zeptala, proč přibržďuji na zelené, rozhodl jsem se, že je to v rámci třídenního dobrodružství bude i zakázka poslední.
Defenzivní jízdou jsem poslední zákaznici dovezl domů a sám se jel vyspat. Ráno jsem si všiml, že má poslední jízda byla jednou ze čtyř, za které jsem nedostal plný počet pěti hvězdiček. Zaslouženě. Mnohem víc mě ale zpětně zaráží, že třicítka hodnotících mi dala hvězdy všechny, což ve výsledku udělalo (prý nadprůměrné) hodnocení 4,87.
Sám bych si dal mnohem méně. Několikrát jsem během svých jízd (ať už kvůli zamrzlé navigaci nebo vlastní chybou) špatně odbočil. Dvakrát zabrzdil tak prudce, že bych za to v autoškole dostal facku. Zkrátka jsem svůj úkol: odvézt někoho z bodu A do bodu B neplnil na nijak vysoké úrovni. Téměř všem mým platícím zákazníkům to ale překvapivě bylo docela jedno. Přišlo mi, že to berou jako jízdu se známým, který jim prokazuje laskavost. Někteří z nich mi to i vlastními slovy potvrdili.
Sobota Aleše M. Kdybych nezahrál, paří mi v autě doteď
Start odpoledne a cizinec z jednoho hotelu do druhého. Vyhulenec z nádraží do ubytovny. Pak jedu vyřídit práci a káru dávám do garáže nabít. Spouštím večer. Dva kamarádi jedou směr večeře. Nesourodý pár/nepár směr Žabka. Tichá a slušná Vietnamka z Holešovic na Vinohrady. Dvě kamarádky směr party. Čekám tak dvakrát déle než v pátek. Do půl hodiny vždy něco je.
Přátelská trojka směr domů do Dejvic. Následuje člověk, co mi řekl do telefonu salam alejkum a pak jízdu zrušil. Znovu musím dobít v rychlonabíječce na Pankráci. Pak vezu tři dámy z pracovního ovíněného setkání. Pak jedu pro dámu, která nejdřív chtěla z Bugsys, ale pak si to rozmyslela a místo Uberu si dala další koktejl. Vrcholem večera jsou čtyři američtí náctiletí z jednoho klubu do druhého – auto proměnili v party room, při vysazování jsem musel pustit pořádně nahlas „Too Bad” od Ishdarr, jinak by u mě pařili snad do teď.
Jak funguje služba UberPopŘidič i zákazník musí mít ve svém smartphonu stáhnutou odlišnou verzi aplikace. Zákazník po zapnutí aplikace vidí, kolik minut od něj je potenciální odvoz. Může si ho objednat a do on-line mapy rovnou označit, kde na něj počká (nejjednoduší je potvrdit svou stávající polohu podle GPS). Zároveň zákazník může už teď (nebo až po nástupu do auta) zadat, kam chce jet. Řidiči, který je v tu chvíli nejblíže, a má zapnutou aplikaci, se rozbliká displej telefonu. Má 15 sekund na to, aby zakázku přijal. Vidí, kde chce zákazník vyzvednout a za kolik minut se tam dostane. Nevidí ale, kam chce zákazník jet. To aby nemohl odmítnou „nezajímavé kšefty“. Pokud řidič objednávku klepnutím na displej přijme, nabídne mu aplikace, zda chce pomocí navigace k zákazníkovi dovést. Vzhledem k tomu, že na navigaci je poloha zákazníka poměrně přesně zaznamenaná, je to nejlepší řešení. Když řidič dojede na místo, dostane zákazník upomínku. Buď už čeká venku, nebo teprve vyrazí z bytu/restaurac/klubu. Oba dva - zákazník i řidič - mají možnost pomocí aplikace (telefonní čísla jsou tudíž anonymizována) zavolat tomu druhému a polohu a čas setkání upřesnit. Když se potkají, měl by se řidič zeptat zákazníka na křestní jméno a zkontrolovat ho s údajem, který vidí v aplikaci. Poté, co zákazník nastoupí do auta, řidič přejetím po displeji zahájí jízdu (a účtování). Většinou se nechá od navigace vést dle předem zadaného cíle. Pokud to zákazník předtím neudělal, řidič se ho zeptá a zadá ho do navigace sám. Pokud si přeje zákazník jet jinudy, než ukazuje navigace, závisí to na domluvě s řidičem. Pokud má trasa více zastávek (zákazníci někoho nabírají nebo naopak někteří vystupují) lze cíl přes aplikaci průběžně měnit. Po dojezdu do cílové destinace řidič opět tažením po displeji ukončí jízdu a v ten moment se podle najetých kilometrů a času zakázka vyúčtuje. Zákazníkovi se peníze strhnou z karty, jejíž údaje musí mít zadané v uberovém účtu. Řidič za pár okamžiků ve statistikách vidí, kolik si jízdou vydělal. Žádné peníze v hotovosti se nepředávají. |
