V São Paulo se koná zápas místních Corinthians proti riodejaneiskému Botafogu. Hraje se až od deseti večer, aby televize O Globo stihla před fotbalem odehrát další kapitolu oblíbené telenovely. Fanoušci ještě za pochodu ke stadionu dopíjejí plechovkové pivo, protože na tribunách je prodej alkoholu zakázán. Pro zmačkané piksly nehledají koše, ale hází je rovnou na zem. Je to efektivní způsob brazilské recyklace.
Plechovka totiž nezůstane ležet dlouho. Brzy se objeví některý z carroceiros (tedy „kárkařů“), který ji hodí do svého pytle, a pak svou károu nastřádaný hliníkový poklad odveze společně s dalším posbíraným odpadem do sběrných surovin. Při odchodu ze zápasu už po tisících pohozených plechovkách není ani stopy. V jejich recyklaci je Brazílie světovým šampionem. Podle údajů Brazilské asociace výrobců hliníku se z nich k novému využití vrátí 96,5 procenta.
„Hliník je pro sběrače odpadu ta nejlepší surovina. Za kilogram se ve sběrnách platí mezi 250 až 300 realy (1650 až 2000 korun), takže carroceiros nezapomenou ani na jednu. Za papír nebo sklo se platí jen drobné, a tak ho na svou kárku naloží jen, když ten den nenajdou nic hodnotnějšího,“ vysvětluje třicetiletý Thiago Mundano.
Vousatý umělec, který při rozhovoru buď potahuje z cigarety nebo si ji balí, je znalcem Brazilci přehlížené profese, která se na vlastní triko za almužnu bez nároku na zdravotní či sociální pojištění stará o devadesát procent brazilské recyklace. Mundano svou sprejerskou činností dělá všechno proto, aby se carroceiros zlepšila nejen reputace, ale i kvalita života. Začalo to úplně náhodou.
Zkorumpovaný politik je horší než kartónová krabice
„V roce 2007 jsem sprejoval na jednom mostě, když jsem viděl, že mě u toho pozoruje jeden carroceiro. Napadlo mě pomalovat mu jeho káru. Vždyť sprejeři používají jako nosiče své tvorby běžně autobusy nebo vagony metra, tak proč ne vozík sběračů odpadů,“ vzpomíná v bohémské čtvrti Vila Madalena s tím, že je pomocí umění chtěl zbavit „neviditelnosti“.
Původně si dal předsevzetí, že jich nazdobí stovku. „Snažím se vyvolat úsměv těch, kteří carroceiros na silnici předjedou. Témata vymýšlím společně s majiteli vozíků, tak aby se týkala života sběračů,“ vysvětluje. Nejčastější jsou nápisy typu: „Netrub na mě“, „Ty znečišťuješ, já ne“ nebo „Pracuji férově“.
Jednou před volbami navrhoval Mundano následující slogan: „Kdyby se dali zkorumpovaní politici recyklovat, byl bych boháč.“ „Ale onen muž mě opravil, že by nezbohatl, protože uplacených poslanců je tolik, že by jejich výkupní cena šla okamžitě dolů, takže by neměli ani hodnotu kartónové krabice,“ vybavuje si sprejer, který plánovanou stovku dávno překročil a počet svých pojízdných děl na vozech sběračů odhaduje na číslo kolem pěti set.
Postupem času se životem „kárkařů“ více sblížil. Vyzkoušel si, jak složité je v kopcovitém terénu São Paula těžké tlačit nebo táhnout vozík, který při plném naložení může mít až tunu, ve věčně ucpaných ulicích megapole. Zjistil, jak moc je ta práce nebezpečná. Že carroceiros chybí rukavice při prohrabávání odpadu, že jim chybí reflexní vesty, že na vozíku nemají zpětná zrcátka nebo majáček, který by na ně upozornil zamyšlené řidiče.
V roce 2012 založil organizaci, kterou v inspiraci pořadem MTV, v němž si lidé vylepšovali vzhled svých aut, nazval anglicko-portugalsky Pimp my carroça – tedy zhruba Zkrášli mi moji káru. Spustil přes internet crowfundingovou sbírku, aby mohl co největšímu počtu z nich chybějící vybavení obstarat, zaplatit lékařskou prohlídku a navrch nazdobit vozík graffiti díky nasazení dalších kamarádů z uměleckých kruhů. Od té doby akce opakoval i v jiných brazilských městech, ale také v peruánské Limě, argentinském Buenos Aires, nebo třeba v New Yorku.
„Už jsem nad Pimp my carroça ztratil kontrolu. V zahraničí koncept přebírají další, aniž by to s námi koordinovali. Naposledy jsem se doslechl o Maroku,“ říká spokojeně aktivista, jehož dalším velkým umělecko-společenským tématem je boj proti suchu, které v posledních letech motor brazilského hospodářství trápí.
Thiago Mundano.
Úspěch Pimp my carroça je pro něj mimo jiné i ukázka toho, jak São Paulo, které je neformální globální metropolí sprejerů určující trendy ve streetartu, dalo tak světu nápad s praktickým dopadem. „Sběrači odpadu zasluhují ocenění. Vezměte si, že jedna tuna recyklovaného papíru ušetří zhruba dvacet eukalyptů, které se v Brazílii kvůli celulóze speciálně pěstují. Tu tunu je carroceiro schopný sehnat za den,“ říká Thiago Mundano, který soudě podle barvou špinavých kalhot nenechá spreje dlouho odpočívat, ač více času musí věnovat řízení své neziskovky.
Jednou z takových symbolických forem ocenění byla skutečnost, že se mu jednoho „kárkaře“ povedlo prosadit mezi nosiče olympijské pochodně při její pouti po Brazílii do Ria de Janeira. Podobné začleňování do života brazilské společnosti by je postupně mělo zbavovat pověsti vyvrhelů, kteří na kárku naloží cokoliv, co není přivázáno řetězem. I když uznává, že ne všichni o to stojí. „Mnohým sběračům, jako jsou třeba bývalí vězni, alkoholici nebo drogově závislí, vyhovuje ona neviditelnost,“ připomíná Mundano ty, kteří se k jeho aktivitám odmítli přičlenit.
Z cyklostezky kárkostezka?
Má spoustu dalších nápadů, jak život carroceiros, kteří nejsou nikde registrováni, takže se jejich počet v Brazílii odhaduje zhruba na 200 tisíc, zlepšovat i v praktické rovině. Například plánuje vytvoření internetové aplikace, kde by se sběrači odpadu mohli pár kliky dopředu dohodnout na jeho vyzvednutí s konkrétními domácnostmi, aby si ušetřili nebezpečné prohrabovaní v haldách igelitových pytlů navršených na nárožích, které pak končí na skládkách či ve spalovnách.
„Ani radnice na ně nemyslí. Například tu máme vyčleněná speciální parkovací místa pro taxíky, proč taková nejsou i pro carroceiros, když dělají městu prospěšnou práci?“ ptá se. Dále by chtěl prosadit, aby na rychle rostoucí síť cyklostezek měli vedle bicyklistů přístup výslovně povolený i kárkaři.
Koše na tříděný odpad vidíte v Brazílii v obchodních domech, letištích, nebo autobusových nádražích, ale jinak je recyklace, na které by se aktivně podíleli občané, ještě v plenkách. Mundano by byl rád, aby se jeho vlast v tomto ohledu přiblížila Evropě, která je v získávání surovin z použitých věcí na špičce. I když by to znamenalo, že existence carroceiros by se stala přebytečnou.
„Jenže oni se umí adaptovat, Velká část z nich by si našla zaměstnání ve zformalizovaném systému recyklace,“ říká přesvědčeně. Pak dodává: „Ale je jasné, že brzy to nebude, takže bychom jim měli třídění odpadků ulehčit. Dělají to i za nás.“
