Svým způsobem proto není možné Rusku vyčítat, že se Ukrajině rozhodlo účtovat vyšší ceny tak jako ostatním zákazníkům. Navíc je možné setkat se i s názorem, že ukrajinskému vedení se celý ten poprask velmi hodí, neboť zemi čekají volby a Juščenko bude moci získávat body a říkat: "Vidíte, Rusko nás vydírá. Musíme se mu ještě více vzdálit."
Současně je zřejmé, že i Rusko získává body. Krize s největší pravděpodobností odezní a zůstane po ní jasné poselství: není s námi radno žertovat, bude-li to nutné, jsme připraveni použít ropovody i plynovody jako nástroj nátlaku. To je poselství, které má ve všech těchto napínavých hrách a bitvách značnou váhu, váhu, kterou si musí zapamatovat i Česko.
Nic z toho však nutně neznamená, že by ruské dodávky byly v budoucnu ohroženy. V té souvislosti totiž nastupuje další poučka: Rusko je země postavená na exportu nerostných surovin a nemůže si dovolit ani v nejmenším na Západě ztratit pověst spolehlivého exportéra.
Gazprom: Stát ve státě
Jak konstatuje zpráva americké vládní agentury zkoumající globální otázky energetiky: "Ruský plyn dnes pokrývá zhruba 25 procent evropské spotřeby zemního plynu a Gazprom patří k hlavním prostředkům ruské zahraniční politiky.
"Státní Gazprom je mamutí ruský plynárenský podnik, zřejmě jedna z nejvlivnějších firem světa. Spravuje zhruba jednu třetinu veškerých světových zásob plynu a je to stát ve státě. Pro ilustraci, odhaduje se, že Gazprom platí zhruba čtvrtinu veškerých daní vybraných v Rusku.
Plynovod snů
Mimochodem politologové s gustem spekulují, co bude dělat ruský prezident Vladimir Putin poté, až mu v roce 2008 skončí druhé volební období. Zatím tvrdí, že nehodlá měnit ústavu a usilovat o třetí zvolení, a mnozí jsou proto přesvědčeni, že by se mohl stát hlavou Gazpromu.
Před několika týdny vyvolala v Německu nebývalou bouři zpráva, že odstoupivší kancléř Gerhard Schröder se stane jedním z klíčových mužů konsorcia budujícího "plynovod snů", spojující po dně Baltského moře Rusko s Německem (a v budoucnu možná i se Skandinávií a Británií).
Proč plynovod snů? Zaprvé půjde o nesmírně strategicky významnou stavbu, která ještě zvýší podíl Moskvy na zásobování Evropy. A zadruhé: Rusku odpadne "starost" s "nespolehlivými" tranzitními zeměmi, jako je především Ukrajina a potenciálně též Polsko.
Až bude za několik let plynovod dostavěn, nejspíš odpadne riziko toho, co se děje v těchto dnech: že "zavření kohoutků" Ukrajině omezí dosti výrazně i tranzit plynu do zemí Evropské unie. Na druhou stranu závislost Evropy na ruském plynu se zvýší.
Boj o gruzínskou trasu
V okolí Kaspického moře od poloviny 90. let probíhala - a stále probíhá - jedna z nejtvrdších bitev o trasy ropovodů i plynovodů, na nichž do značné míry záviselo přerozdělení zón vlivu v této části světa bohaté na přírodní zdroje.
Například Ázerbájdžán má značné zásoby ropy, ty však dokáže využít ve prospěch budování své státnosti pouze tehdy, pokud ji dokáže dostat na světové trhy, a to nejlépe mimo území Ruska. Jestliže by ropovod vedl přes Rusko, Moskva by nad ním stále měla jistou kontrolu.
USA se po dlouhých letech lobbování podařilo prosadit trasu, která Rusko obešla a vede přes Gruzii do Turecka. Její loňské otevření se bez nadsázky stalo jedním z dějinných mezníků pro Kavkaz. A USA si, převedeno do jazyka geopolitiků, připsaly velké vítězství. Rusko prohrálo.
Bitva to však byla nelítostná a mnoho dalších zlomů je s ní více či méně přímo možné spojit. "Velmi mocné síly mají zájem na rozdílném řešení otázek spojených s transportem ropy přes Gruzii," prohlásil někdejší gruzínský prezident Eduard Ševardnadze a Gorbačovův muž poté, co na něj byl v roce 1998 spáchán atentát.
Pak dodal, že útok byl naplánován v Moskvě, ač z něj nevinil přímo Kreml, nýbrž vlivné kruhy, které podle něj chtěly zabránit vybudování ropovodu přes Gruzii.
Ropa a plyn nejspíš stály i v pozadí jeho pádu v roce 2003, kdy ho svrhla "revoluce růží", z níž vyšel vítězně prozápadní reformátor Michail Saakašvili.
Akademici i politologové soudí, že za jeho vzestupem stály do značné míry USA, které přestaly věřit v Ševardnadzeho schopnosti zemi stabilizovat. (A navíc dle jedné spekulace rozzuřil Washington tím, že "bez konzultací s ním" uzavřel dlouhodobý kontrakt s Gazpromem.) I sám Saakašvili v jednom rozhovoru připustil, že bez USA by výměna v čele Gruzie nebyla možná.
Pokud tyto události znovu přeložíme do shrnující geopolitické věty, bude znít podobně jako v případě Ukrajiny: příklon Gruzie k Západu oslabil vliv Ruska a posílil nezávislost zemí Kavkazu, neboť stabilizoval trasu klíčového ropovodu.
Co z toho všeho plyne? Zakrátko se krize kolem ukrajinského plynu nejspíš uklidní a zmizí ze zřetele většiny lidí. Bitvy o trasy strategických surovin však budou nelítostně pokračovat dál a je třeba je sledovat - dokážou totiž měnit dějiny.
