Prozradíte konečně, kdo jsou tajemní ruští majitelé Vítkovic Steel, kteří se skrývají za kyperskými investičními fondy Martinley Holdings, Nabara Holdings, Vitect Services, Hayston Investments a Dawnaly Investments? Akcionáři jsou ty zmiňované investiční fondy. Já mohu říct, že Vítkovice Steel je pro ně čistě finanční investice, že se akcionáři neangažují přímo v denním řízení firmy, ale jejich vůli hlídá dozorčí rada.
Finanční investor obvykle kupuje podnik s tím, že ho levně koupí a po čase se ziskem prodá. Jaký je investiční horizont vašich majitelů?
Náš majitel není ani klasický private equity investor, jemu jde o dlouhodobější investici.
Jsou spokojeni s tím, co v Ostravě koupili? Zatím jste jim moc nevydělali, spíš naopak – byli jste ve ztrátě. Změní se to?
Velkým milníkem bylo uzavření naší ocelárny. To se připravovalo už dřív, v době, kdy Vítkovice Steel patřily Evrazu. Prodej firmy před dvěma lety tento krok spíš pozdržel. Z mého pohledu, kdybychom ocelárnu uzavřeli už dřív, byli bychom na tom dříve lépe i v hospodaření. Měli jsme jednoho monopolního dodavatele, to máte vždy omezené možnosti cenových vyjednávání. Efekt zavření ocelárny se okamžitě projevil. I když se trhy nijak diametrálně nezměnily, náš hospodářský výsledek se zlepšil v řádu desítek milionů eur.
Ocelárnu jste zavřeli loni v září. Vyděláváte už tedy?
Loni jsme byli ještě ve ztrátě kvůli jednorázovým nákladům na zavření ocelárny – sociální program s tím spojený nás přišel na víc než 100 milionů korun. Letos budeme na úrovni zisku EBITDA v plusu. Celkový výsledek bude asi ještě ztrátový, ale jde o účetní záležitost spojenou pořád ještě s uzavřením ocelárny. Ale do budoucna máme funkční model, do roku 2020 bychom měli standardně vydělávat, aby se investice začala akcionářům vracet.
To, že jste přestali odebírat surové železo z vysokých pecí se zato dost nepříznivě projevilo u jejich majitele, ArcelorMittalu?
Jistě, Vítkovice Steel mu díky odběru surového železa tvořily ročně tak miliardu korun zisku.
Je vůbec udržitelná výroba surového železa v Ostravě?
Říkám dávno, že se ocelářské firmy musí vypořádat s primární výrobou. Je to pro příští roky nejdůležitější faktor. Firmy, které ve strategii nemají ukončení nebo omezení primární výroby oceli do roku 2030, skončí špatně. Protože od roku 2020 jim prudce vzrostou náklady v souvislosti se zpoplatněním uhlíkových emisí. Výroba surového železa je náročná na energii, ale elektřina je v Evropě drahá. A navíc, Evropa nemá vlastní železnou rudu – s výjimkou Švédska. Taky uhlí jí dochází. Když vozíte ke zpracování rudu, dopravujete ze 40 procent odpad. Nejlepší je, zpracovat rudu přímo na místě těžby. Myslím, že by se Evropa měla smířit s realitou a organizovaně, na základě nějaké strategie, přejít k útlumu primární ocelářské výroby. Měla by přejít na výrobu z hotových polotovarů a soustředit se na finalizační produkci.
Tak, jako jste to udělali vy. Místo surového železa zpracováváte polotovary – bramy, které vozíte z Ruska, Ukrajiny a dokonce až z Brazílie. Kolik jich potřebujete?
Bramy dopravujeme lodí do přístavů v Polsku a odtud vlaky. Jde asi o 600 vlaků za rok, v průměru asi dva vlaky denně.
Zrušili jste s ocelárnou asi 250 pracovních míst. Nebudete rozšiřovat jiné provozy?
Zatím to nevidíme na velké investice do nějaké nové výroby. Na výrobu štětovnic (ocelové profily pro stavebnictví – pozn. red.) jsme nabírali celou čtvrtou novou směnu. Co se týká výroby plechů, tady určitý potenciál pro zvýšení objemu je. Kdyby na to došlo, byl by tu i potenciál k rozšiřování počtu zaměstnanců.
Plechy jste tradičně vždycky dělali hlavně pro lodní průmysl, ten je ale v Evropě v útlumu. Máte za něj náhradu?
Lodě se v evropských loděnicích už spíš jen opravují než staví, spotřeba plechu opravdu klesá. My jsme dřív dělali až 300 tisíc tun lodních plechů ročně, teď třeba jen 20 tisíc tun. Jedna z mála oblastí, kterou se to dá kompenzovat, jsou dodávky plechu na větrné elektrárny. Dodáváme několika výrobcům větrníkových věží. Na každou je třeba 100 až 200 tun oceli, takže se jedná o zajímavé objemy. Je to navíc dodávka pro obnovitelnou energetiku.
Když vás prodala ruská skupina Evraz a přišli noví vlastníci, ztratili jste tím zázemí velkého průmyslového uskupení, sesterskou firmu v Itálii. O vašich vlastnících se sice říká, že jsou majiteli ukrajinského průmyslového konglomerátu Průmyslový svaz Donbasu. To spojení ale není vidět. Nejsou Vítkovice moc malé, osamocené? Nechystáte se sami kupovat další firmy z oboru?
My jsme se loni dívali po jedné akvizici výrobce štětovnic v Německu. Nakonec to nedopadlo, protože náklady na pracovní sílu v Německu jsou třikrát vyšší než u nás. Nejde jen o mzdy, ale i různé odvody, jako jsou příspěvky na důchodové pojištění, zaměstnanecké benefity, odchodné při rozvázání pracovního poměru apod. Německo je pro nás důležitý trh, vývoj tam stále sledujeme. A někdy se nestačím divit. Německý odborový svaz IG Metall tam vyjednal zvýšení mezd o 5,5 procenta v průběhu dvou let. Přitom inflace je tam nulová, růst výkonnosti je nulový. Těch 5,5 procenta růstu snižuje výsledek firem, zvyšuje jejich ztrátu. Firmy to dostává do svízelné situace. Chápu, ty odborové centrály musí prokázat, že něco dělají. Ale už začínají svým vlastním členům ohrožovat existenci.
Odboráři ale tlačí na růst mezd i v Česku. Jak se k tomu postavíte u vás?
U nás máme nadprůměrné mzdy v rámci regionu, kolem 28 tisíc korun měsíčně. S výjimkou roku 2015, kdy jsme platili na základě dohody s odbory sociální program pro propouštěné při zavření ocelárny, u nás rostly mzdy každý rok. Ale abyste mohli rozdělovat něco na mzdy, musí být co rozdělovat. Když stoupají mzdy v momentě, kdy jde nějaké společnosti o přežití, pak zvyšováním mezd jen podřezáváte větev, na které sedíte.
