Co říkáte poprasku, který vyvolala návštěva čínského prezidenta v Česku?
Spíš se dívám, co přijde za ním. Čína musí zajímat každého ekonoma, politika i podnikatele. Začala s tržními reformami mnohem dříve než my a postupně se prokousala ke smíšené ekonomice. Jejich trh je méně regulovaný než náš, ale stále s obrovskou rolí státu. Je to pořád země protikladů.
A je taková smíšená ekonomika dlouhodobě udržitelná?
Jejich systém produkuje na jedné straně spousty skvělých věcí, třeba dynamické start-upy. Ale také tam vznikají celá nová města duchů. Ekonomika má tendenci k plýtvání. Je otázka, kudy se Čína vydá dál. Jestli bude pokračovat v liberálních reformách, nebo jestli naopak stát bude posilovat svoji roli. Jsou na křižovatce, vědí o tom a potichu experimentují.
Pavel Kysilka (57)Je jedním z nejviditelnějších českých bankéřů. V 90.letech působil v bankovní radě České národní banky a jako její výkonný guvernér řídil rozdělení československé měny. V letech 2000 až 2015 působil v České spořitelně, posledních pět let jako její šéf. Nyní míří do čela dozorčí rady České exportní banky a zabývá se dopady digitální revoluce na byznys i společnost. |
Z čeho se čínský hospodářský vzestup financuje?
Ve velké míře z úvěrů, jejichž podíl na HDP přesahuje všechny hranice udržitelnosti. Nemusí to být takový problém, když rychle rostete. Ale pokud se růst zadrhne, spadne to na banky, s nimi na státní rozpočet a pak na celou ekonomiku. V Číně, kde vláda lidem politicky garantuje rostoucí blahobyt, je možný „nerůst“ největším vnitropolitickým nebezpečím. Riziko navíc zesiluje nevyhnutelná demografická krize. Otázkou je, jak stagnující mladá generace ufinancuje tu stárnoucí.
Byla by čínská recese nebezpečná i pro nás?
Je to obrovské nebezpečí pro celý svět. Dnes třeba vidíte, jak čínské zpomalení ovlivňuje světový komoditní trh.
Česko posiluje spolupráci s Čínou, čínský kapitál se víc angažuje u nás. Nezvyšujeme si tím sami riziko, že nás hrozící čínské problémy poškodí?
Podíl Číny na našem vývozu a podíl čínských investic v Česku je zatím zanedbatelný. A bude, i když se naplní všechna čísla, o nichž se mluví. Jistě, čínské problémy bychom jako otevřená ekonomika ucítili, nikoliv přímo, ale zajisté zprostředkovaně. Ale jako ekonom říkám, že tam, kde se obchoduje, se neválčí. Ekonomická provázanost zemí vždy vedla k nižší tendenci řešit spory konfliktně. Jen musí český stát i byznys jasně vědět, že Číňané sledují svoje obchodní a politické zájmy, a my je musíme sledovat také. Musíte s nimi budovat dlouhodobý vztah založený na sebevědomí a úctě, nikoliv na poklonkování.
Jak hodnotíte uzavřené kontrakty, třeba miliardové investice Škody Auto do vývoje a výroby v Číně? Nepřijdeme o naše know-how?
Zatímco jiné země si koupí patent nebo investují do vlastního vývoje, Číňané investují do firmy, která know-how má. Známe případy, kdy poté, co si know-how často nekale osvojí, buď z té firmy vyskočí, nebo ji zavřou. Nemyslím, že to hrozí u Škody. Má v zádech silný koncern a Německo. Čína nechce riskovat kredit na velkém hřišti. Pro firmy typu Škoda je to schůdná cesta, menší firmy bez politického krytí se musí mít na pozoru. Buď za sebou musíte mít sílu, nebo musíte svoje znalosti chránit.
Nejsou pro Česko takovou silou v zádech její západní spojenci? Je rozumné, když prezident Zeman říká, že se vymaňujeme ze závislosti na USA a na EU?
Země v EU i USA umí jasně definovat své národní zájmy a vehementně je prosazovat. Ale buďme pragmatici, Unie nám je v tomto směru prospěšná. Pokud nás partner bude vnímat jako její součást, budeme méně zranitelní vůči nekalým praktikám. Jsme členy něčeho, co má velkou vyjednávací a ochrannou sílu, zde bych neútočil do vlastních řad.
Český prezident se od vládní zahraniční politiky liší větším příklonem k Rusku a Číně, k režimům, kde je silné centrální politické řízení. Je to správná, nebo riziková cesta?
Když se na to podíváte jako ekonom, tak naše vývozní expozice na Evropskou unii je obrovská. Zároveň nemá EU dlouhodobě zrovna excelentní výkon. Je tedy v pořádku hledat obchodní příležitosti jinde. Režimy v obou zemích nám nemůžou být sympatické. Ale když vycházíme z dlouhodobých zkušeností, právě tím, že s nimi budeme obchodovat a vzájemně investovat, můžeme je „nakazit“ demokracií a tržní ekonomikou. I když to nebude přímočaré ani rychlé.
Řekl jste, že Čína má hybridní systém – něco z tržní ekonomiky, něco ze socialismu. Také Rusko kombinuje podobné prvky. Nemůže to být ta pověstná třetí cesta, o níž snili ekonomové konce 60. let?
Nadějný model nenajdeme v dnešním Rusku ani v Číně. Ale ani Evropská unie jím není. Její tržní ekonomika je svazována takovou byrokracií, že už je spíše socialistickou včetně odpovídající nevýkonnosti. Ocitla se ve slepé uličce a z ní bude muset spíše dříve než později vycouvat. Odbourávat věci, které jí jsou koulí na noze. A začít tím nejhorším, to je politická korektnost. Musíme si říkat pravdu – o Řecku, o imigrantské krizi, o nevýkonnosti Evropy, o demografické krizi. Když rozvážeme jazyky, můžeme pojmenovat problémy. Dívat se, jaké modely ve světě jim umějí lépe předcházet a řešit je. Pak víte, kam máte ze slepých uliček couvat.
Kde ta slepá ulička začala?
Evropa v roce 1989 ztratila bič disciplíny, k níž ji nutil svět rozdělený na západní a východní blok. A ukázalo se, že její chuť pracovat a podnikat není tak velká, na rozdíl třeba od USA či Jižní Koreje. Od té doby sklízí i důsledky: nízký ekonomický růst, neustálé nerovnováhy, kamuflování nemocí tišícími prostředky. Evropa do toho zabředává čím dál víc. Imigrační krize je jen krajní případ. Ale právě v extrémní situaci se projevuje, čím vlastně jste. Jaké máte vlastnosti, hodnoty, schopnosti. A Evropa se už neumí shodnout, co jsou její hodnoty a jak je naplňovat.
Jak z toho ven?
Je to jako v letadle. Když se dostanu do problémů, nejprve si musím nasadit kyslíkovou masku sám, až pak můžu pomáhat dítěti. My můžeme pomáhat jiným, když sami budeme v kondici. Ale ani pak nespasíme sto milionů lidí, kteří žijí v bezprostřední blízkosti Evropy a jsou ohroženi extrémním suchem. Dokonce nemůžeme pomoci ani sedmi milionům lidí, kteří jsou v dosahu Evropy vykořenění z domovů. Vedle srdce musíte použít i mozek. Můžeme pomáhat člověku v tísni, ale nemůžeme pomoci národům v tísni.
Není problém Evropy ve slabosti jejích politiků?
Zažíváme totální deficit lídrů. Třeba imigrantská krize ukazuje koncepční neschopnost a neakceschopnost. Jedni tvrdí, že musíme pomoci všem, druzí, že sem nikoho nechceme. Opravdový lídr nikdy nevyhledává extrémní pozice. Ví, komu a jak máme a můžeme pomáhat, komu a jak ne, vysvětlí to, obhájí a prosadí.
Jak správné lídry najít?
V demokracii se obvykle k řešení dopracujete přes bolestivou krizi. Stejně jako Chamberlain byl nahrazen Churchillem až po fatálních selháních, budeme si i my muset v politice zažít schovávání hlav do písku, než voličům dojde, že budeme muset nad sebou snést opravdového lídra, schopného dělat nepopulární kroky.
Voliči už dnes tíhnou k autoritám. Často jde ale o nevypočitatelné lidi, za nimiž plně nestojí klasická strana a není jasné, jakou mají filozofii, hodnoty a vize. V USA Donald Trump, u nás Andrej Babiš...
Je to úniková cesta, ale volič se brzy naučí, že není správná. V minulosti byly strany nuceny pustit vpřed pravé lídry, až když po nich vznikla poptávka. Nedělaly to rády, nic jiného jim nezbylo. Je za tím obava ze silných osobností. Když si krizová situace vytvoří poptávku, i standardní partaje najdou cestu, jak osobnosti vystrčit nahoru. Možná naopak za těmi novými a alternativními osobnostmi vzniknou standardní partaje.
V Česku je nyní vidět, že mnoha byznysmenům dochází trpělivost a snaží se dostat do politiky, aby věci ovlivnili. Je to riziková tendence, nebo v ní vidíte naději?
Řadu konkrétních lidí z byznysu bych na politických postech dost rád viděl.
Věříte třeba na politickou budoucnost Andreje Babiše?
Nevím a možná ani on sám nemusí úplně vědět, kam se bude politicky vyvíjet. Jaké získá názory na témata, kterými se dříve nemusel trápit. Ukázal, že umí obdivuhodně vybudovat zajímavé produktivní impérium. Dvě věci se mi na něm vždy líbily, ohromná ambice a zároveň obezřetnost. Ta často lidem, kteří mají v sobě hlad a dychtivost, chybí. Jestli je tohle vše možné přenést do politiky, to nevím.
Úspěšní podnikatelé jsou zpravidla lídry, ale často jsou tak pragmatičtí, že zapomínají na morálku a ideály. Nejde z toho strach?
Ve firmě i v politice musíte kolem sebe vytvářet diverzitu, abyste uspěli. Když si do čela sedne někdo pragmatický a dravý, musí ho usměrňovat někdo jiný. Potřebujete mít pohromadě všechny živly. Když je firma nemá, šíleně kulhá. To platí i v politice.
A co vy a politika?
To nehrozí. Od roku 1989 mám zásadu, že když mě osloví politik či politička, s nimiž nemám zásadní vnitřní problém, tak jsem vždy ochotný se posadit a probrat věci, kterým rozumím. Ať už jsme je volili nebo ne, tak tam sedí a ovlivňují náš život. Vždycky stojí za pokus ty odpovědné naočkovat něčím, o čem jste přesvědčeni, že je správné a bude dobře fungovat. Nemám ambici do politiky vstupovat aktivně, ani nevím, jestli na to mám talent.
