Keňská bankéřka Jennifer Riria.

Keňská bankéřka Jennifer Riria. | foto: Kateřina Koubová, iDNES.cz

Půjčuji ženám na dříví i start podnikání, říká keňská bankéřka

  • 8
Keňanka Jennifer Riria utekla ve dvanácti letech před otcem z domova. Vystudovala a ze zadlužené banky vybudovala ziskový finanční ústav zaměřený na mikropůjčky pro ženy. Těm umožňuje nastartovat podnikání.

„Umíte si představit 12letou holku, která se touží dostat do města 400 km daleko a přitom nikdy neopustila vesnici?“ vypráví v rozhovoru pro MF DNES. Její sny se naplnily. Postavila největší subsaharskou banku pro ženy Kenya Women Finance Holding, která půjčuje drobné úvěry. I proto se stala EY Podnikatelkou roku za Keňu.

Ono se to lehce řekne, že jste postavila ziskovou banku pro ženy ze zkrachovalé zadlužené banky, ale jak se to dělá?
V roce 1991 jsem převzala krachující instituci se dvěma miliony (keňských šilinků) dluhů (zhruba půl miliardy korun) a za 24 let jsem ji změnila v největší banku pro mikrofinance v subsaharské Africe. Banka tehdy měla jen čtyři zaměstnance, něco jako dozorčí radu neznala, naprostá většina půjček nebyla splatitelných a žádný z dárců jí už nechtěl půjčit a riskovat.

Takže dříve to byl fond, do kterého posílali bohatí peníze? A nebyli na banku napojení politici?
Když jsem nastoupila, nebyly v ní peníze, takže ne.

A kdo ji předtím sponzoroval?
Ženy bankéřky, manažerky, podnikatelky, které chtěly mít banku pro ženy, ale splnit požadavky centrální banky bylo tak obtížné, nemohly otevřít vlastní banku. Namísto toho postavily instituci, trust, který by poskytoval ženám různá školení a finanční služby. Donátoři pak začali dávat peníze, ale nikdo nedal dohromady systém, který by ty peníze uřídil. Peníze se pak půjčovaly naslepo. Já jsem tehdy pracovala pro UNICEF a pozvali mě, abych přijela a v praxi ukázala, že o svém aktivismu umím nejen mluvit, ale i skutečně dělat. Pomáhat ženám prakticky. Do té doby jsem jen učila. Chtěla jsem sama také napravit svůj život. Vyrostla jsem ve velmi chudé rodině, otec čekal, že budu kluk, ale vyšla holka. Matka kvůli tomu byla bita. Proto jsem se později pevně rozhodla, že tohle změním, že se vrátím a umožním mé matce, aby mohla jít žalovat otce k soudu, nebo aby si mohla pořídit nové šaty.

Chtěla jste, aby váš otec na vás byl ve finále hrdý?
Já jsem svého otce nenáviděla. A od dětství jsem snila o tom, že odejdu a vrátím se s vozem taženým koňmi a odvezu matku z toho domu, ale i další ženy z vesnice.

Jak to dopadlo?
Stalo se to přesně tak. Musela jsem ale nejdříve utéct a chodit do školy. Viděla jsem, že lidé, kteří mají školy, učitelé, mají lepší domy, nosí lepší oblečení, že nemusí žebrat.

Jak se vám podařilo vystudovat?
Měla jsem starší sestru na univerzitě a druhou, která už pracovala ve městě. Rozhodla jsem se za nimi vydat a prosit, ať mě dají do školy.

Jak se vám to povedlo?
Šla jsem za svým učitelem, aby mi pomohl se tam nějak dostat, a on mi dal 200 šilinků na cestu. Neobešlo se to bez dramatu, potkal mě bratranec a celá rodina se mě snažila dostat zpátky domů, křičela jsem, ale mezitím autobus odjel. Naštěstí nás potkal učitel a nechal mě u jeho rodiny do dalšího dne, kdy jsem napodruhé už odjela. A studovala. Pevně věřím tomu, že vzdělání dává znalost a moc změnit věci a ničí chudobu. Říkala jsem ženám: „Musíte se změnit, my vám k tomu poskytneme finanční instituci, ale ona sama nic nezmění.“ Ta změna musí pramenit v ženách samých a musí být vědomá.

Na co ženy nejvíce používají peníze?
Na půjčky, na plynovou bombu, na dříví na otop, na obchod, ale většinou to není žádné velké podnikání nebo výroba. Neumějí si sehnat nutná razítka.

Jak podnikají ty ženy, kterým slouží vaše peníze?
Většina z nich obchoduje s potravinami, oblečením, otevřou si obchůdek nebo prodávají na trhu, na burze. Jen málo z nich něco vyrábí, i když je v tom podporujeme, ale má to své limity například v koncesích, k výrobě mnoha věcí potřebujete hodně potvrzení a licencí. 

Kolik si půjčují?
Málo, pár dolarů.

Čím se ručí?
Ručí za ně ostatní, kdo je znají, někdy se ručí postelí nebo dvěma židlemi. Z pohledu banky to není velký majetek, ale z jejich pohledu velmi cenná věc. Také je učíme spořit. Nesplácených úvěrů máme jen dvě procenta.

A vrátila jste se ze studií někdy domů? Co rodiče?
Otec mi řekl: Jsi zpět? Tak si vem matku a postarej se o ni, já už jsem unavený. Maminka už zestárla a i jemu bylo kolem šedesáti.

A co jste udělala?
Přesně to, co řekl. Podporovala jsem matku v jejím domově, kupovala oblečení, jídlo, a když onemocněla, vzala jsem ji k sobě do Nairobi a platila jsem léčbu, pečovala jsem o ni jak o miminko. Umřela doma.

Cítíte se bohatá?
Měřeno penězi bohatá nejsem. Ale naplněná, to ano. V srdci cítím, že můj sen se mění ve skutečnost.