Člověk se asi jen tak nevzbudí a neřekne si, že bude vyvíjet komplikovaný software na ochranu citlivých dat. Co k tomu vedlo?
Když jsem studoval na brněnské informatice, zároveň už jsem u toho podnikal. A tehdy jsem ztratil flashku s fakturami a dalšími citlivými údaji o svém podnikání. Uvědomil jsem si, že takový průšvih nemá řešení a může přijít strašně draho. Právě proto mi začalo šrotovat v hlavě, jak podobným nehodám zabránit. Kdybych však tehdy věděl, jak strašně složité bude všechno ošetřit a že vývoj nebude trvat měsíce, ale roky, možná dnes děláme něco úplně jiného. (úsměv) Byli jsme naivní. Ale přesto - dávalo to smysl. Měli jsme o tom signály z mnoha firem.
Jakub Mahdal (28)Spoluzakladatel a majitel brněnské firmy Safetica Technologies. Jeho společnost se letos dostala do výběru stovky nejlepších technologických firem v Evropě, jejichž žebříček od roku 1996 každoročně sestavuje americký časopis Red Herring. Mahdal vystudoval Fakultu informačních technologií Vysokého učení technického. Od roku 2004 se věnuje vývoji softwaru, který má společnosti chránit před lidskými chybami způsobujícími únik citlivých dat. S podnikáním začal s pomocí Jihomoravského inovačního centra. Po nedávno oznámených expanzích v jihovýchodní Asii a Latinské Americe je již jeho firma se čtyřmi desítkami zaměstnanců zastoupená ve více než 50 zemích světa. Hodnota firmy Safetica překročila 100 milionů korun. |
Český trh je na takovou technologii malý. Dá se z Brna vybudovat celosvětově úspěšný počítačový byznys?
Pochopitelně, když začínáte třeba v kalifornském Silicon Valley (sídlí tu firmy jako Google, Intel, Yahoo či HP - pozn. red.), máte k dispozici mnohem silnější podhoubí kontaktů na ty nejsilnější technologické hráče. Pokud ovšem děláte věc, která dává smysl, a lidé ji chtějí, celosvětovému úspěchu ani z Brna nic nebrání. Dá se to stejně dobře dělat z Ulánbátaru jako ze San Franciska. Jediná nevýhoda Brna je, že tu není velké mezinárodní letiště. Naopak obrovským kladem je spousta chytrých studentů, kteří potom pracují pro ty nejproslulejší počítačové firmy na světě. Používáme stejné zdroje jako ony.
Dnes svůj produkt nabízíte ve více než pěti desítkách zemí světa. Jaké byly začátky?
Ono to vypadá jako raketový vzestup, ale jsou za ním předchozí roky práce. Něco jsme si v Brně kutili a nikdo zvenčí o tom nevěděl. Popisuju nás jako umaštěné dlouhovlasé vysokoškoláky. Někdy v roce 2005 nás vývoj stál pár pytlů buráků, protože jsme to psali sami na kolejích. Dnes máme 43 zaměstnanců a je to pořád málo. Řekl bych to tak, že lidé chodí domů hodně unavení. Software tvoříme tak, jako bychom se ho sami snažili obejít. Někteří naši vývojáři jsou bývalí hackeři, takže mají tunu různých nápadů. Pořád se snažíme jít s dobou.
E-mail, tiskárna, CD, flashka. Jak tedy zajistit, že jedním z desítek možných způsobů pro firmu klíčové informace opravdu neuniknou?
Necvičíme nějaké strážné, kteří by stáli s bičem u pracovního stolu, a kdyby se zaměstnanec chystal udělat něco nepovoleného, tak by ho švihli přes ruku. Vyvíjíme softwarové řešení, takže se všechna naše práce odehrává ve firemních počítačích. Citlivá data jsou označená a neviditelný program tiše sleduje všechny cesty, kterými by mohla opustit počítač. Je jedno, jestli je někdo zkouší poslat e-mailem, nahrát na Ulož.to nebo třeba přetáhnout na flashku. Lidi to neomezuje, normálně pracují, ale pokud zkusí udělat něco nepovoleného, program jim to zakáže.
Jak je možné, že bývalý pracovník amerických tajných služeb Edward Snowden nedávno dokázal zveřejnit supertajné plány na monitorování internetu v obyčejné powerpointové prezentaci?
Jenom to potvrzuje, že nejslabší článek sebezabezpečenější firmy nebo úřadu je mezi klávesnicí a židlí. Člověk a jeho práce je však zároveň největší hodnota. Jakékoliv omezení zaměstnanců se podepíše na prosperitě podniku. Takže takové úniky budou čím dál tím častější. Další takový případ je dva a půl roku starý únik amerických diplomatických depeší, které zveřejnil server WikiLeaks.
Ty si zase z práce prostě vypálil na CD a odnesl americký vojín Bradley Manning. Člověk by čekal, že zabezpečení bude mnohem lepší.
Bezpečnost informatického světa mnoho vedení firem i státních úřadů vždycky bralo jen jako kouli na noze. Stojí to velké peníze, ale zisk firmy taková investice okamžitě nezvýší. Přitom i neúmyslné úniky dat mohou mít své fatální důsledky. Někdo prostě ztratí flashku nebo se překlikne a pošle e-mail s přílohou špatnému člověku. Ale samozřejmě i my narážíme na případy, kdy zaměstnanci z firmy rovnou odešli se seznamem zákazníků i finančními daty, založili si konkurenční podnik a původního vlastníka přivedli na buben.
Ale nestěžují si zaměstnanci vašich zákazníků, že mají na počítačích nainstalovaný program, který je "šmíruje"?
S nevolí zaměstnanců se setkáváme dnes a denně. Náš software však není určený ke šmírování lidí, ale k tomu, aby firmu uchránil před zbytečnými škodami. Třeba český zaměstnanec je podle zákona odpovědný za škody do výše trojnásobku svého platu. Firmě přitom může způsobit mnohamilionové problémy. Vše jde nastavit. Zaměstnavateli nemusíme přesně vypisovat, co jeho člověk na počítači dělá. Zodpovědnost je na něm. Pro fungování programu je důležitá jen změna chování. Pokud například zaměstnanec mnohem častěji než dříve začne navštěvovat weby s nabídkami práce, může to znamenat, že chce odejít. Z hlediska úniku dat je pro firmu rizikovější, na což zaměstnavatele náš program může upozornit.
Je rozdíl ve vnímání soukromí napříč světem?
V Evropě je v tomto směru přístup firem striktnější. Jsou tu i mnohem přísnější zákony, takže zaměstnanci musejí o monitorovacím programu vědět. Třeba je i obtížné od společností získat reference. Tím, že náš software používají, se někdy vůbec nechtějí chlubit. Ale například v arabských zemích je to brané tak, že ti, co zaměstnancům platí za jejich čas, mají také právo vědět, co v něm dělají.
Jakou máte konkurenci?
Asi nejvíc konkurentů máme v USA. Jsou to věhlasné firmy jako Symantec nebo McAfee. Ale mají úplně jiný přístup. Umí zjistit, že důležitá data unikla, ale nezjistí kontext, ve kterém se to stalo. Někdy je přesto těžké zákazníky přesvědčit, že mají vybrat nás. Když se něco pokazí, těžko zodpovědného manažera firmy někdo bude pranýřovat za to, že zvolil program známé obří bezpečnostní společnosti, u malé české firmy je to samozřejmě pro něj mnohem větší riziko. Ale i tak se nám podařilo přesvědčit třeba Telecom Malaysia, který má téměř 30 tisíc zaměstnanců.
Jak prodat takhle komplikovaný program třeba v Brazílii?
Svět pořádně ani neví, kde Česko je. Takže se nahrnout někam do Asie nebo Jižní Ameriky a začít tam chytračit nevidíme jako tu správnou cestu. Několik let jsme tak hledali správné místní partnery. Bez lidí, kteří se v těch zemích narodili, žijí, prodávají tam, to nejde. A přesto - s devíti z deseti jsme museli spolupráci ukončit. Je to takové házení kamení do křoví. Když to děláte dostatečně dlouho, tak něco trefíte.
Máte taky místnosti plné kulečníků, sedacích pytlů a bufetů jako jiné úspěšné softwarové firmy?
Jednou jedna uklízečka zhodnotila vzhled jedné naší kanceláře jako prasečák. (smích) Naše kanceláře jsou zatím úplně obyčejné. Sídlíme v Jihomoravském inovačním centru, a jak rosteme, pořád prosíme o nové a nové prostory. Rád tak občas zdrhnu do Vyškova a lítám v cessně. Tam nemá člověk na vybranou a musí na práci zapomenout a věnovat se pilotování.
