Rub a líc milionáře

Na otázku "Chcete být milionářem?" by mnoho lidí - a to nejen milovníků různých soutěží s tučnými odměnami - jistě horlivě přitakalo. Předtím by si však měli položit jinou otázku: "Uměl bych být milionářem?" Zdánlivě jde o tu nejjednodušší roli, kterou musí, a to s potěšením, zvládnout absolutně kdokoli. Ve skutečnosti se zdaleka ne každý člověk dokáže s náhlým vlastněním milionů vyrovnat k prospěchu svému a svého nejbližšího okolí. Nic totiž není zadarmo, ani bohatství, natož zbohatnutí a dvojnásobně natož zbohatnutí v Čechách.

Platí se zpravidla v jiných oblastech, nejčastěji v mezilidských vztazích všeho druhu (závistivými sousedy problémy jen začínají).

Představy potenciálních milionářů o změnách, které by ve svém životě po zbohatnutí zavedli, jsou mnohé, slastné a zásadní: nebudu chodit do práce, koupím si konečně masážní vanu, případně jachtu či soukromé kino, budu si jen užívat.

Málokdo jde ve svých představách hlouběji - například k otázce: "A co vlastně budu celý den dělat, když nemusím nic?"

Není to otázka tak provokativní, jak může na první pohled připadat momentálně upracovanému, pracovními povinnostmi stresovanému a špatným šéfem deptanému člověku.

A ani zároveň tak zbytečná, jak ji chápe člověk odpovídající s blaženým úsměvem: "Samozřejmě, že nebudu dělat nic."

Nicnedělání člověk totiž může vychutnat nejvíc v bezprostředním sousedství s jeho protikladem - velkou aktivitou. Samo o sobě však dlouhodobě příliš zábavné není.