* Jsou dnešní potraviny lepší než ty, které jedly naše babičky?
Mohlo by se zdát, že dřívější doba byla pro kvalitu potravin příznivější: hospodařilo se jednodušeji, lidé méně jedli dovážené potraviny, daleko častěji upravovali jídlo doma, vaření věnovali víc času a životní prostředí nebylo tak znečištěné. Přesto bych sám osobně neměnil. Jestli mají potraviny přinést radost a neškodit zdraví, pak jsem rád, že je jím teď. Vybírat si z dnešní nabídky potravin je přece radost a splněna je i druhá podmínka, potraviny neškodí zdraví. Je dokonce prokázáno, že změny ve složení stravy, k nimž došlo v zemích střední Evropy po revoluci, snížily úmrtnost.
* Dříve však lidé neslyšeli tak často o dioxinech, salmonelách a listeriích...
Ty problémy tu byly i dříve, ale buď se o nich nemluvilo, nebo se o nich nevědělo. Je třeba si uvědomit, že v poslední době došlo k obrovskému posunu v přístupu k informacím. Minulému režimu se podařilo utajit výbuch jaderné elektrárny v Černobylu a my máme dnes povinnost informovat o každém nálezu dusičnanů v kedlubně. Lidé si ještě nezvykli, že se z televize nebo novin dozvědí, že se někde objevily závadné potraviny.
* Nedůvěra v kontrolní systém potravin není jen u nás, ale v celé Evropě. Snad jen Američané mají důvěru v to, co rozhodnou úřady.
Americký úřad pro potraviny a léčiva se těší takové důvěře, protože je nesmírně otevřený. A pak, jak z názvu vyplývá, staví potraviny na stejnou úroveň jako léčiva. A to je chytré. Potraviny si zasluhují stejnou péči jako léky. A co se týče nedůvěry, ač je to paradox, částečně za ni může i to, že kontrolní systém je stále dokonalejší. Před deseti lety jsme neznali techniku na měření dioxinů, dnes dokážeme změřit čím dál tím nižší hodnoty. Je pochopitelné, že výsledky mohou vzbuzovat určitou obavu.
* Evropa sjednocuje své předpisy na úroveň těch nejméně přísných států. Neutrpí kvalita potravin?
Pokud je cílem volný pohyb zboží, musí se legislativa přizpůsobit tak, aby žádné bariéry nebránily obchodování. Pro zboží musí platit stejná pravidla, aby bylo prodejné. Je pochopitelné, že jednotlivé státy se snaží co nejvíce udržet svou legislativu, kterou považují za dobrou. Příkladem je třeba Německo a jeho speciální zákon o čistotě piva, který nepřipouští žádná aditiva. Když přišla nová pravidla Evropské unie, která přísady povolují, Němci protestovali, ale nakonec se museli podřídit a dovoz těchto piv povolit. Zákon si ponechali alespoň pro svá piva, a světu tím dali najevo 'naše pivo je lepší'.
* Ale jakmile se pravidla uvolní, masová méně kvalitní produkce začne z trhu vytlačovat kvalitní výrobky. Nevytratí se z obchodů specifické výrobky?
Já myslím, že ne. Evropská unie si velmi dobře uvědomuje, že právě potravinám musí zůstat jejich specifičnost a originalita. Existuje řada směrnic, které to podporují. Například směrnice o ochraně geografického označení původu nebo o výrobcích zvláštního charakteru. Až bude platit i u nás, budou mít na takové označení nárok třeba karlovarská becherovka, prostějovská režná či olomoucké tvarůžky.
* Jenže u nás supermarkety tlačí firmy, aby vyráběly co nejlevněji. Neodehrává se cenová válka o zákazníka na úkor kvality? Vždyť levné džusy nebo krabicová vína už leckde vytlačily kvalitnější konkurenci.
Jakost je splnění potřeb zákazníka, a tu nevyřeší zákon. Ten by měl "pouze" zajistit, aby potraviny byly zdravotně nezávadné. Ale zákazník by měl kvalitu svým tlakem vyžadovat. Dovozu levných džusů nebo krabicových vín nemůžeme zabránit kontrolami, i kdybychom chtěli, protože splňují naše současné předpisy.
* Zákazník nepozná, že mezi džusem za čtyřicet a za patnáct korun je rozdíl. Vždyť se oba nazývají stejně, stoprocentní šťávy.
Náročnost spotřebitele souvisí s jeho ekonomickou situací. Jestli nebude mít společnost peníze a lidé budou kupovat méně kvalitní výrobky, ani legislativ a tomu nezabrání. Potravinářský průmysl bude vždy vyrábět to, co lidé budou kupovat.
* Není problém spíš v zákoně o potravinách, který má spoustu mezer, jež dávají podnikavcům možnost obohacovat se?
Pokud jsou v zákoně nějaké mezery, rozhodně se netýkají zdraví. Pravda však je, že jsou v něm některé právnicky nedotažené věci, které dávají prostor pro klamání spotřebitele. Týká se to například označování výrobků eko, bio, dia nebo light. Nedotaženosti jsou i v některých vyhláškách. Co když je na lahvi nápis R.U.M. a pod ním stojí, že to vlastně není rum, ale lihovina s příchutí? Jisté je, že etiketa byla záměrně vyrobena tak, aby klamala, výrobce chce, aby si zákazník myslel, že kupuje rum. Takový výrobek můžeme posoudit jako klamání spotřebitele a zakázat jej, ale některé obdobné případy jsou vymyšleny tak chytře, že mohou být i téměř nepostižitelné. Proto musíme při kontrole posuzovat individuálně.
* Kdy bude mít zákazník jistotu, že v lahvi, na které stojí slovo "rum", ať už je napsáno jakýmkoliv způsobem, skutečně rum je?
Ve většině případů tu jistotu už má teď. A u všech ostatních, kde zjistíme nějaký nedostatek, upozorníme ministerstvo zemědělství, které je tvůrcem vyhlášky, aby změnilo pravidla.
