Odpovídá za to ale její výrobce nebo dovozce. Ten, kdo zboží prodává, by se ovšem měl zajímat, zda má dovozce (distributor) nebo přímo výrobce atest o zdravotní nezávadnosti výrobku. Bez něj nesmí zboží do prodejny vůbec vzít.
"Atest může být buď od české zkušebny, nebo od některé v Evropské unii. Mnozí dovozci operují čínským atestem, ten však nestačí: tamní zkušebna zkoumá jen vnitřní, ale už ne ústní okraj, jak to vyžadují české normy. A je to nutné, protože riziko kontaktu s těžkými kovy je tady značné," říká Pavel Zikl z pražské hygienické stanice.
Hrnečky jsou bezpečnější
Mezi sklenicemi a hrnečky v testu MF DNES byly velké rozdíly; ale je zřejmé, že hrnky jsou mnohem bezpečnější - do norem se vešly všechny. Potvrzují to i hygienici. "Od roku 2001 jsme závadných skleniček objevili docela dost, zato hrneček ani jeden. Většinou šlo o výrobky z Asie," říká Pavel Zikl.
Proč jsou hrnečky bezpečnější? Je to otázka technologie výroby. "Glazura na povrchu keramiky se totiž na rozdíl od skla vypaluje při vysoké teplotě, takže není třeba používat nízkotavitelné sklářské barvy na bázi olova," říká Markéta Doležalová z Vyšší odborné školy sklářské ve Světlé nad Sázavou.
Zajímavé jsou rozdíly v obsahu jedovatých kovů v glazuře. Zatímco například hrnek Tesco obsahuje kadmium v řádu pouhých nanogramů, hrníček Bankrot má kadmia o tři řády více. Vyhláška ministerstva zdravotnictví ale překročena nebyla.
Barvení po okraj není zakázáno
Žádná norma, ani česká, ani evropská, ale neupravuje, jaké druhy barev a jaké technologie se smějí při výrobě používat. Jak je ale možné, že některé barvy jsou zdraví škodlivé, a jiné nikoli?
"Je to buď špatnou aplikací barvy na sklenici, nebo nesprávnou technologií už při výrobě barev," říká Vítězslav Juříček ze společnosti Glazura Roudnice nad Labem, která sklářské barvy vyrábí.
"Nic, v čem je olovo, se nesmí používat na výrobky, které přicházejí do styku s potravinami. Navíc ke každé barvě musí být bezpečnostní list, v němž jsou jasné instrukce pro práci s takovou barvou," tvrdí Vítězslav Juříček.
Olovo se do barev přidává proto, aby se při nízké teplotě daly natavit na sklenici. "Kadmium se používá jako takzvané barvítko do žluté a červené barvy, kobalt do modré, chrom zase do zelené. Není však pochopitelné, proč do barev, které jste testovali, výrobce použil těžké kovy, když musel vědět, že je to velké riziko," říká Lucie Hendrichová, výtvarnice na sklářské škole ve Světlé.
Za pravdu jí dává i technolog ze skláren Crystalex v Novém Boru Petr Tymyk, který se podivuje nad výší naměřeného množství kadmia v testované "puntíkované" sklenici. "Kadmium se už ve sklářství používá velice málo. A přísné emisní limity v Česku jeho použití ve výrobě ani téměř neumožňují," míní. Je tedy pravděpodobné, že sklenice, jež v testu propadly, vůbec z České republiky nepocházejí; to však zákazník může jen těžko zjistit.
Moderní techniky olovo nepotřebují
Výrobci nápojového skla a keramiky se v posledních letech snaží bez jedovatých kovů zcela obejít. Kromě klasických sklářských olovnatých vypalovacích barev se však dnes - hlavně ve Francii a v Německu, ale dovážejí se i k nám - používají moderní technologie.
"Takzvané hydroglazury jsou organické látky na bázi polymerů, které vůbec kovy neobsahují. Ředí se vodou, stříkají nebo nanášejí štětcem a vypalují při teplotách kolem 180 stupňů Celsia. Nejsou sice tak mechanicky odolné, ale zato jsou absolutně zdravotně nezávadné," říká Lucie Hendrichová.
Hydroglazura přitom vydrží bez problémů i v myčce nádobí, nevadí jí kyselé ani zásadité prostředí a dlouho si udržuje barevnou věrnost. Reprezentantem této techniky byla v našem testu třeba celooranžová sklenice Amsterdam. Také další sklenice - francouzské Luminarc či italské s černobílými čtverečky či kyticemi - bez problémů obstály, přestože byly barevné až po okraj.
