„Já můžu o svém skle tvrdit, že je po celém světě. Já si myslím, že ho mám po každém státě na téhle kouli,“ chlubí se Robert Douša.
Zájem o jeho výrobky mají také filmaři. „Když se natáčel seriál Britannia o Keltech, produkční chtěli, abych udělal sklo. Mám ho i v různých pohádkách, třeba S čerty nejsou žerty nebo v Andělovi Páně, tam jsem poznal svoje karafy. Není to tak, že bych nabídl výrobky přímo té pohádce. Přijde nákupčí, který dělá pro film, nakoupí ode mě sklo a já se až pak dozvím, pro který film to bylo. Vidím pohádku a říkám: hele, to je moje sklo!“ líčí Douša.
Výrobky jezdí prodávat na nejrůznější jarmarky po celé republice. „Všude, kde je hrad či zámek a je tam jarmark, tak tam jsme my,“ říká.
Lásku ke sklu objevil v 15 letech na exkurzi ve sklárně. Poté šel do učení a od té doby vyrábí. Pracoval i ve sklárně spisovatele Vlastimila Vondrušky.
Aby měl repliky dokonalé, inspiruje se v knihách. „Nebo jezdíme na Šumavu, kde se dělaj vykopávky. Sestavíme střepy dohromady a podle toho to děláme,“ vypráví.
Denně vyrobí 30 až 40 děl, záleží na náročnosti. Půllitry jsou jednodušší, naopak karafy složitější. „A nejhorší je, když mám hotový pohár a on mi spadne. Stačí, když do toho foukne vítr. Tak vzteky třeba zahodím píšťalu,“ dodává Robert Douša s tím, že v dílně nyní pracuje se synem, kterému předává své znalosti a zkušenosti, aby v řemesle pokračoval.