Premiér Špidla se zhlédl v sociálním státu švédského stylu. Sdílíte jeho vizi bez výhrad?
V zásadě se nebudeme moc lišit. Severský model je mentalitou blízký našim lidem. Ale vůči některým věcem, jež se týkají hlavně masivnosti sociální podpory, mám výhrady. Evropské sociální státy prošly určitým obdobím blahobytu, kdy si na to vydělaly. To se u nás nestalo.
A i tyto státy si poté uvědomily, že sociální systémy zemi hodně zatěžují, a začaly je měnit. Vycházíme s premiérem ze stejných principů a jistě budeme směřovat ke stejným cílům. Možná budou různé prostředky, možná trochu jiné cesty.
Na kterou konkrétní věc máte jiný názor?
Má představa je "více práce a méně sociálních dávek". Lidé by měli mít práci a dostat za ni zaplaceno. Pak bude méně nároků na sociální systém. Je to i otázka důstojnosti. Člověk, který si na živobytí vydělá vlastní prací, je určitě spokojenější než ten, kdo je závislý na sociálním systému.
Z mnoha studií vychází, že řadě lidí se pracovat nevyplácí. I vaši úředníci tvrdí, že každý, kdo vydělá méně než osm a půl tisíce hrubého měsíčně, je v pokušení nepracovat.
Je to složitější. Když se řekne zneužívání sociálních dávek, vybaví se mi postava Belmonda ve filmu Zvíře. Bohužel kontrola zneužívání je určitě dražší než suma, kterou se díky ní podaří státu ušetřit. Osobně vidím největší problém v tom, že lidé berou sociální dávky a k tomu si přivydělávají.
Jak tomu chcete zabránit?
Zabránit tomu budou muset úřady práce. Jednou z mých představ je vytvořit systém kurzů, jichž by se museli dlouhodobě nezaměstnaní lidé účastnit jednou či dvakrát týdně a dvě až tři hodiny denně. Už to by jim narušilo černé zaměstnání.
To by byl jediný smysl kurzů?
Nikoli, kurzy by lidem navracely schopnost získat zaměstnání. Dělá se to v zahraničí a osvědčuje se to. Je to jistá forma rekvalifikace a schopnosti o práci požádat a práci si najít. Ale je tu i problém některých našich spoluobčanů, kteří žádají o azyl v zahraničí a pobírají tam nějaký čas sociální dávky. Pak se vrátí a zpětně si vyžádají vyplacení dávek u nás. I v tom bude třeba přitvrdit.
Navrhnete, aby bylo zneužívání dávek trestné?
Myslím, že největší postih je, když člověk, který dávky zneužívá, o ně přijde a dostává jen životní minimum.
To však je většinou výrazně vyšší než podpora v nezaměstnanosti.
Už jste zkoušely ze životního minima žít?
Pro rodinu se dvěma dětmi je to kolem dvanácti tisíc korun měsíčně. To si mnoho lidí prací nevydělá.
Ano, můžete na to takhle pohlížet. Ale jestliže má člověk dvě či tři děti a řádně o ně pečuje, je to také určitý závazek vůči společnosti.
Řekl jste řádně - co když ne?
Sociální dávky by měly být mnohem více cílené. Část by jich například měly mít k dispozici obce, které by také měly mít větší přehled, kdo dávky dostává. Nemůžete lidi nechat bez jakéhokoliv příjmu a říct jim, ať si hledají peníze na živobytí, jak chtějí. To by vedlo ke zvýšení kriminality. Ale určitá motivační zkouška ve smyslu: můžeš - nemusíš, ale když se budeš starat, budeš se mít o trochu lépe, by mohla vytvořit u těchto méně přizpůsobivých skupin větší tlak na to, aby třeba jejich děti řádně chodily do školy.
Mnoho lidí pracovat chce, ale nemohou práci najít. Jak snížíte nezaměstnanost?
Budeme dál podporovat investice. V regionech s vysokou nezaměstnaností chceme výrazněji podpořit malé a střední podnikatele všemi možnými úlevami včetně daňových. Větší roli než dnes by měly sehrát úřady práce a vytvářet pracovní místa.
Je také potřeba rychle připravit zákon, aby se absolventi škol, kteří nemohou najít práci ve svém oboru, neocitli rovnou na podpoře, ale museli přijmout dotované pracovní místo. Finanční podpora absolventů v nicnedělání je demotivující. Protože když je takový člověk rok či dva na podpoře, ztratí i takové návyky, že musel ráno vstávat do školy.
Mnozí lidé po padesátce, kteří přijdou o práci, už těžko nacházejí novou. Bývají považováni za neperspektivní. Hodláte jim nějak pomoci?
To je spíš věc právníků. Člověk po padesátce není neperspektivní, v zahraničí se rekvalifikují i lidé po šedesátce. Diskriminace je nepřípustná a inspekce práce by ji měla postihovat.
Jak postihne někoho, kdo vám řekne, že mladší uchazeč byl prostě úspěšnější?
Jde o to vytvořit klima, že tohle se prostě nedělá. Třeba by tomu prospělo pár soudních sporů, které by se podařilo dotáhnout do konce.
Víte, kolik dnes bere od státu žena na mateřské dovolené?
Vy mě chcete zkoušet (chvíli listuje papíry, ale číslo nenajde). Asi kolem 3500?
2600 korun. A víte, kolik si k tomu může přivydělat?
3450. My jsme už kdysi chtěli ten strop zvýšit na šest tisíc měsíčně.
Proč tam musí ten strop být?
Je to určitý tlak, aby se ten, kdo rodičovský příspěvek bere, o dítě opravdu staral. Když otevřu prostor, že si může vydělat, co chce, tak možná nebude osobně pečovat o to dítě, ale zajistí si chůvu. Když bude pracovat na plný úvazek, tak nebude schopen postarat se o dítě.
Vy máte k lidem dost nedůvěru, když je hned podezíráte, že by se nestarali o dítě. Je mnoho kreativních profesí, kde si člověk vydělává dost peněz, aniž mu to jakkoli brání kvalitně se postarat o dítě. A onen příspěvek mu jen kompenzuje to, že se o ně nadto stará. Proč by neměl příspěvek dostat, když si platí sociální pojištění?
O tom, že by se strop měl odbourat, prostě nejsem přesvědčen. Ten, kdo má šanci si vydělat, i když pečuje o dítě, ať se státního příspěvku vzdá, a může pak mít neomezený příjem. To není nedůvěra k lidem, to je osobní rozhodnutí každého člověka. Ti, kdo si dokáží vydělat víc, státní příspěvek nepotřebují.
Současný systém důchodů je v krizi. Váš kolega Sobotka otevřeně říká třicátníkům, ať si rychle začnou spořit, protože stát už jim solidní penzi navzdory vysokému pojistnému nezajistí. Co s důchody uděláte?
To je věc, která musí být řešena v celém politickém spektru, aby to nebyla otázka 101 hlasů. Vlády se mohou střídat, ale lidé, kteří mají dvacet třicet let do důchodu, musí vědět, za jakých podmínek půjdou.
Chci, aby do diskuse na ministerstvu mohly mluvit i ostatní politické strany. Budeme pokračovat v průběžně financovaném systému. Chceme, aby v něm byl důchod více vázán na zásluhy, tedy na to, kolik si člověk vydělával.
U důchodů starších lidí už se do žádných velkých reforem pouště nemůžete. Je potřeba jim zajistit solidní životní standard, aby jim neklesala životní úroveň. U lidí nad 40 let je možné mírným způsobem upravit při výpočtu důchodů právě zásluhy: tedy to, kolik vydělávali. Pak by nebyl problém, aby si člověk sám zvolil, kdy chce odejít do důchodu. Ze svého účty by viděl, na kolik mu to vychází. Žádná věková hranice by se nemusela politicky stanovit.
Poslední skupinou jsou lidé pod čtyřicet. Při výpočtu jejich penzí by se měla výrazně zohlednit zásluhovost: tedy kolik si v životě vydělávali. A speciální podmínky je potřeba zavést pro rizikové profese: horníky, letce či třeba baletky. Jejich zaměstnavatelé by měli mít povinnost tyto lidi připojistit. To je cena jeho práce a jeho nadměrného opotřebení a je nespravedlivé, aby to bylo placeno ze všeobecného solidárního systému, na nějž se skládají všichni.
Skoncujete s poměry, kdy postižený člověk nemůže sám rozhodnout, zda chce své sociální dávky použít na pobyt v ústavu, nebo na osobního asistenta, který mu pomůže zapojit se zpět do života? Dnes jdou peníze automaticky na ústav, ač by do něj člověk vůbec nemusel...
Není to tak černobílé. Nevím, kolik je postižených lidí, žádný registr neexistuje. Logicky tedy nemohu říct, kolik by stálo zavedení osobních příspěvků. Když s tím začali v Rakousku, výdaje na handicapované lidi vzrostly na osminásobek.
Ten adresný příspěvek se musí nastavit na určitou výši, aby plnil svůj účel. Ale myslím, že to možné je. A také musíme zajistit, aby peníze šly skutečně na zlepšení kvality života postižených lidí, aby to nebylo zlepšení života jejich příbuzných. V zásadě jsem pro zavedení adresných příspěvků postiženým lidem.
Mnozí otcové si stěžují, že jsou po rozvodu znevýhodněni v kontaktu s dětmi oproti matkám bez ohledu na to, kdo rozvod zavinil. Souhlasíte?
Je to problém soudů.
Ale ty rozhodují na podkladě "vašich" sociálních pracovnic.
Myslím, že je to to trochu jejich profesní slepota, vycházejí z určitých návyků. Vnímám rovnoprávnost oboustranně, v tomhle jsou diskriminováni skutečně muži.
Navrhoval jste, aby lidé nad 70 let měli zdarma léky. Neuspěl jste, protože by to mimo jiné znevýhodňovalo mladší pacienty, kteří mohou být v podobně obtížné situaci. Už jste se té myšlenky vzdal?
Ministryně zdravotnictví s tím počítá v širším měřítku a já jsem jedině rád (pozn. red.: Ministryně nepočítá s širším měřítkem, její vize je taková, že léky zdarma budou mít všichni lidé bez ohledu na věk, kteří se spokojí se standardní léčbou, ale například kvůli různým alergiím potřebují dražší preparáty).
Já vycházel z toho, že lidé starší 70 let mají nejnižší důchody, většinou stanovené z dob socialismu. Když pak mají zaplatit ještě měsíčně za léky, je to velká zátěž. Tak buď bude tlak na zvyšování důchodů, nebo to může jít tou cestou jako v zahraničí, kde jsou od poplatku osvobozeni lidé s příjmy pod určitou hranicí. Problém je, že dnes výše doplatku za léky nikoho nezajímá. Jako poslanec budu tuto záležitost nadále prosazovat.
Jen na okraj, jaké pocity ve vás jako v ministrovi sociálních věcí vzbuzují žebráci na ulici v centru hlavního města?
Takové, že u nás žádný žebrák být nemusí. Měl by se rozšiřovat systém terénních pracovníků, kteří by s nimi pracovali a dokázali je zpátky začlenit do normálního života.
Ale někteří po něm netouží. Hodíte jim něco do klobouku?
Já mám měkké srdce a někdy ano, i když vím, že to pak třeba propijí.
