"Někteří ekonomové soudí, že zaostávání způsobila snaha splnit maastrichtská kritéria, problémy po sjednocení Německa či krize evropského směnného mechanismu v roce 1992. Jiní argumentují, že USA jsou schopny mnohem lépe než Evropa využít výhod takzvané nové ekonomiky," říká ekonom univerzity v Římě Gianni Toniolo.
Pravdu podle něho mají všichni. "Myslím, že ve skutečnosti k zaostávání západní Evropy přispěly obě skupiny faktorů," míní Toniolo.
Erich Gundlach z Institutu světové ekonomiky v německém Kielu zase soudí, že je příliš brzy na posuzování ekonomického vývoje posledních deseti let.
"Nikdo ještě nebyl schopen vysvětlit, jakou roli hrály nové technologie v americkém ekonomickém zázraku posledních let.
Na důkladný výzkum si musíme ještě pár let počkat," říká.
Odborníci současně upozorňují, že nynější hospodářské oživení západní Evropy a zpomalující americká ekonomika nemusí v příštích letech znamenat výraznější přiblížení k životní úrovni Spojených států.
"Uzavření mezery v reálných příjmech na obyvatele bude Evropě trvat ještě několik desetiletí. USA totiž rostly rychleji než Evropa již od roku 1870 s jedinou výjimkou, a to byla právě zlatá éra evropské ekonomiky v padesátých letech," soudí Gianni Toniolo. Evropa by podle něho musela dlouhodobě růst o procento až dvě rychleji než USA, aby je dohonila. "I tak by to trvalo nejméně dvacet až třicet let. Na druhou stranu je málo pravděpodobné, že by evropská ekonomika rostla dlouhodobě rychleji než ta americká," dodává Toniolo.
Aby západní Evropa snížila náskok USA, je podle odborníků nezbytné pokračovat ve strukturálních reformách. Ty je však velmi těžké prosadit, protože mohou nepříznivě zasáhnout třeba do systému sociálního zabezpečení či do procesu dalšího rozšíření Evropské unie.
"Evropa může zmenšit mezeru v reálných příjmech, pokud bude snižovat rozdíl v technologické vyspělosti proti USA. V Evropě je však spousta převážně politických překážek, která zajišťuje, že se to nestane příliš rychle," říká Gundlach. To potvrzuje i Toniolo: "Reformy jsou v Evropě pomalé a opozice vůči nim silná.
Nutností je reformovat hlavně finanční trhy, aby pomáhaly rozvoji nových odvětví tak jako v USA. Zastaralé jsou i právní instituty třeba v oblasti obchodního nebo konkursního práva." Západoevropské ekonomiky nejvýrazněji stáhly náskok amerického hospodářství v reálných příjmech v letech 1950 až 1973.
Toto období považované za "zlatá léta" evropské ekonomiky s vysokými tempy růstu a poměrně mírným růstem cen ukončila až první ropná krize.
V roce 1950, kdy pomalu končilo období poválečné rekonstrukce, byla mezera mezi reálným příjmem na obyvatele ve Spojených státech a v západní Evropě velmi široká - Evropa byla v průměru na 45 procentech úrovně sílícího poválečného hospodářství USA. Do roku 1960 se jí však podařilo snížit tento rozdíl o 12 procent a za dalších třináct let již její průměrné HDP na obyvatele dosahovalo 62 procent úrovně Spojených států. Ještě větší pokrok zaznamenalo ve stejném období Japonsko, jehož reálné příjmy dosahovaly pět let po druhé světové válce jen 19 procent, v roce 1973 to bylo podle studie OSN již 64 procent příjmů USA.
"Od počátku padesátých let do konce zlatého věku evropské ekonomiky je tendence ke snižování rozdílů vzhledem k USA velmi zřetelná," uvádí ekonom OSN Dieter Hesse a upozorňuje na to, že ukazatel HDP na obyvatele sice není dokonalým měřítkem blahobytu, ale určitou představu o vývoji životní úrovně dává.
První známky obratu předchozích příznivých trendů přinesly ropné šoky v letech 1973 a 1979, kdy západoevropské hospodářství upadlo do recese a jeho ekonomická výkonnost klesla z někdejších průměrných čtyř procent ročně zhruba na polovinu.
Do konce osmdesátých let se tak příjmová mezera vůči USA snížila o pouhá tři procenta a reálný příjem na obyvatele v západní Evropě dosáhl 65 procent úrovně v USA.
Pravdu podle něho mají všichni. "Myslím, že ve skutečnosti k zaostávání západní Evropy přispěly obě skupiny faktorů," míní Toniolo.
Erich Gundlach z Institutu světové ekonomiky v německém Kielu zase soudí, že je příliš brzy na posuzování ekonomického vývoje posledních deseti let.
"Nikdo ještě nebyl schopen vysvětlit, jakou roli hrály nové technologie v americkém ekonomickém zázraku posledních let.
Na důkladný výzkum si musíme ještě pár let počkat," říká.
Odborníci současně upozorňují, že nynější hospodářské oživení západní Evropy a zpomalující americká ekonomika nemusí v příštích letech znamenat výraznější přiblížení k životní úrovni Spojených států.
"Uzavření mezery v reálných příjmech na obyvatele bude Evropě trvat ještě několik desetiletí. USA totiž rostly rychleji než Evropa již od roku 1870 s jedinou výjimkou, a to byla právě zlatá éra evropské ekonomiky v padesátých letech," soudí Gianni Toniolo. Evropa by podle něho musela dlouhodobě růst o procento až dvě rychleji než USA, aby je dohonila. "I tak by to trvalo nejméně dvacet až třicet let. Na druhou stranu je málo pravděpodobné, že by evropská ekonomika rostla dlouhodobě rychleji než ta americká," dodává Toniolo.
Aby západní Evropa snížila náskok USA, je podle odborníků nezbytné pokračovat ve strukturálních reformách. Ty je však velmi těžké prosadit, protože mohou nepříznivě zasáhnout třeba do systému sociálního zabezpečení či do procesu dalšího rozšíření Evropské unie.
"Evropa může zmenšit mezeru v reálných příjmech, pokud bude snižovat rozdíl v technologické vyspělosti proti USA. V Evropě je však spousta převážně politických překážek, která zajišťuje, že se to nestane příliš rychle," říká Gundlach. To potvrzuje i Toniolo: "Reformy jsou v Evropě pomalé a opozice vůči nim silná.
Nutností je reformovat hlavně finanční trhy, aby pomáhaly rozvoji nových odvětví tak jako v USA. Zastaralé jsou i právní instituty třeba v oblasti obchodního nebo konkursního práva." Západoevropské ekonomiky nejvýrazněji stáhly náskok amerického hospodářství v reálných příjmech v letech 1950 až 1973.
Toto období považované za "zlatá léta" evropské ekonomiky s vysokými tempy růstu a poměrně mírným růstem cen ukončila až první ropná krize.
V roce 1950, kdy pomalu končilo období poválečné rekonstrukce, byla mezera mezi reálným příjmem na obyvatele ve Spojených státech a v západní Evropě velmi široká - Evropa byla v průměru na 45 procentech úrovně sílícího poválečného hospodářství USA. Do roku 1960 se jí však podařilo snížit tento rozdíl o 12 procent a za dalších třináct let již její průměrné HDP na obyvatele dosahovalo 62 procent úrovně Spojených států. Ještě větší pokrok zaznamenalo ve stejném období Japonsko, jehož reálné příjmy dosahovaly pět let po druhé světové válce jen 19 procent, v roce 1973 to bylo podle studie OSN již 64 procent příjmů USA.
"Od počátku padesátých let do konce zlatého věku evropské ekonomiky je tendence ke snižování rozdílů vzhledem k USA velmi zřetelná," uvádí ekonom OSN Dieter Hesse a upozorňuje na to, že ukazatel HDP na obyvatele sice není dokonalým měřítkem blahobytu, ale určitou představu o vývoji životní úrovně dává.
První známky obratu předchozích příznivých trendů přinesly ropné šoky v letech 1973 a 1979, kdy západoevropské hospodářství upadlo do recese a jeho ekonomická výkonnost klesla z někdejších průměrných čtyř procent ročně zhruba na polovinu.
Do konce osmdesátých let se tak příjmová mezera vůči USA snížila o pouhá tři procenta a reálný příjem na obyvatele v západní Evropě dosáhl 65 procent úrovně v USA.
