Přinášíme vám druhé pokračování ukázky z připravované knihy povídek Kurta Vonneguta Tabatěrka z Bagomba, kterou připravuje k vydání nakladatelství Argo. Dnes tedy pokračování stejnojmenné povídky ze včerejška.
Harry přikývl. "Ale samozřejmě. Proč ne?" řekl. "Dáte si něco k pití? Obávám se, že tu nemáme moc velký výběr. Žitnou nebo Pivo?" "Cokoli, Harry," řekl Laird. "S Maorama jsem pil kavu, s Anglánama skotskou, s Frantíkama šampaňský a s amazonskejma domorodcema kakao. Takže s váma si dám klidně žitnou nebo pivo. Když jsem byl v Římě..." Zalovil v kapse a vytáhl dřevěnou tabatěrku na šňupací tabák vykládanou polodrahokamy. "Tady jsem vám přivez' malej dárek." Vtiskl tabatěrku Harrymu do ruky. "Dostal jsem ji v Bagombu za hubičku." "V Bagombu?" řekl Harry omámeně. "To je na Cejlonu," řekl Laird jako by se nechumelilo. "Lítal jsem tam pro společnost lovců perel. Skvělý prachy, maximální teplota čtyřicet stupňů Celsia, ale neměl jsem rád monzuny. Nesnes' jsem bejt zavřenej celý dlouhý tejdny ve stejnech místnostech a čekat, až přestane lejt. Chlap prostě musí vypadnout ven, nebo se z něj rychle stane zženštilý budižkničemu." "Hmm," řekl Harry. Laird se začal cítit v malém domě stísněně a vůně vaření a shon rodinného života ho nutily, aby návštěvu co nejrychleji ukončil. "Máte hezkej barák," řekl. "Je malý," řekl Harry. "Ale je docela-" "Útulnej," řekl Laird. "Ze zbytečně velkýho prostoru může člověk začít magořit. Zažil jsem to na vlastní kůži. V Bagombu jsem měl šestadvacet pokojů a dvanáct služebníků, který se o ně měli starat, ale moc velkou radost jsem z nich neměl. Snažili se mě zesměšňovat. Ale ten barák byl k pronájmu za sedm dolarů měsíčně a nad takovou příležitostí jsem prostě nemoh' jen tak mávnout rukou, že jo." Harry byl na odchodu do kuchyně, ale ve dveřích se zastavil. "Sedm dolarů měsíčně za šestadvacet pokojů?" řekl ohromeně. "Jo, a to se ještě ukázalo, že mě brali na hůl. Člověk, co to měl pronajatý přede mnou, platil jen tři." "Tři dolary," zamumlal Harry. "Poslyšte," řekl váhavě. "Je na podobných místech hodně volných míst pro Američany? Najímají nové síly?" "Vy byste ale nechtěl opustit rodinu, ne?" Harryho okamžitě přepadly výčitky svědomí. "Samozřejmě že ne! Ale myslel jsem, že bych je tam třeba vzal s sebou." "To by nešlo," řekl Laird. "Maj zájem jen o svobodný muže. Nehledě na to, že tu máte hezkej domov. A taky byste musel mít nějakou kvalifikaci, abyste dostal jednu z těch výtečně placenejch prací. Umět lítat, řídit loď, znát jazyk. A navíc nový posily většinou verbujou v barech v Singapuru, Alžíru a podobnejch místech. Já teď zakládám na severu v Klondikeu vlastní prospektorskou společnost a potřebuju dva dobrý techniky na práci s Geigerovým počítačem. Umíte opravit Geigerův počítač, Harry?" "Ani náhodou," řekl Harry. "No, stejně hledám jen svobodný chlapy," řekl Laird. "Je to krásnej kout světa, plnej losů a lososů, ale taky pěkně drsnej. Rozhodně to není místo pro ženy a děti. Jakou máte profesi?" "Ále," řekl Harry. "Pracuju jako účetní v obchodním domě. "Hary," zavolala Amy z vedlejšího pokoje. "Mohl bys, prosím tě, ohřát mléko pro malou a mrknout se, jestli už nebudou ty fazole?" "Ano, drahá," řekl Harry. "Co jsi říkal, zlato?" "Řekl jsem že jo!" zařval Harry.V domě se rozhostilo ohromené ticho. A pak do pokoje přišla Amy a Lairdovi se osvěžila paměť. Laird se postavil. Amy byla krásná žena s havraními vlasy a s laskavýma hnědýma očima. Byla stále ještě mladá, ale zjevně utahaná. Byla hezky oblečená, nalíčená a tvářila se rozpačitě. "Eddie, to je od tebe hezké," řekla s pronikavou veselostí. "Vypadáš výborně!" "Ty taky," řekl Laird. "Vážně?" řekla Amy. "Připadám si jako stará vykopávka." "Nesmysl," řekl Laird. "Tenhle životní styl ti zřejmě prospívá." "Jsme skutečně šťastná rodina," řekla Amy. "Jsi hezká jako pařížská modelka, jako italská filmová hvězda." "Ále, zmlkni." Amy to potěšilo."Ne,opravdu,"řeklLaird."Dokážu si tě živě představit, jak jdeš v elegantním kostýmku a v lodičkách s vysokými podpatky po Champs-Élysées, vlahej pařížskej jarní větřík ti čechrá tvý černý vlasy a všechny zraky jsou na tebe upřený - a četník ti salutuje!" "Ále, Eddie!" vykřikla Amy. "Bylas někdy v Paříži?" zeptal se Laird. "Ani ve snu," řekla Amy. "Na tom nesejde. Když se to vezmě kolem a kolem, tak víc exotickejch vzrušujících atrakcí najde člověk v New Yorku. Úplně tě vidím, jak přicházíš do divadla a všichni chlapi ztichnou a nemůžou z tebe odtrhnout oči. Kdy jsi byla naposledy v New Yorku?" "Hmmmmm?" řekla Amy a zahleděla se do dálky. "Kdy jsi byla naposledy v New Yorku?" "Á, nikdy jsem tam nebyla. Ale Harry tam byl. Služebně." "A proč tě nevzal s sebou?" řekl Laird galantně. "Nemůžeš přece nechat svý mládí, aby ti proklouzlo pod rukama a nenavštívit New York. Je to město mládí." "Zlato," zavolal Harry z kuchyně. "Podle čeho poznáš, že jsou fazole hotové?" "Píchni do nich zatracenou vidličkou!" zakřičela Amy. Harry se objevil ve dveřích s pitím a rozčarovaně zamžikal. "Musíš na mě křičet?" řekl. Amy si protřela oči. "Promiň," řekla. "Jsem utahaná. Oba jsem unavení." "Moc jsme se nevyspali," řekl Harry. Poplácal manželku po zádech. "Jsme oba trochu nervózní." Amyvzala Harryho za ruku a stiskla ji. V domě se opět rozhostil mír. Harry rozdal skleničky a Laird pronesl přípitek. "Jezte, pijte, radujte se," řekl. "Protože zejtra už můžem bejt klidně pod drnem." Harry a Amy se otřásli a žíznivě se napili. "Přivezl nám tabatěrku z Bagomba, zlato," řekl Harry. "Vyslovil jsem to správně?" "Trochu poameričtěle," řekl Laird. "Ale nebylo to zase tak zlý." Našpulil rty. "Bagombo". "Je moc hezká," řekla Amy. "Postavím ji na prádelník a nedovolím dětem, aby se k ní přiblížili. Bagombo." "To je ono!" řekl Laird. "Amy to řekla správně. Je to zvláštní, ale některý lidi maj na jazyky talent. Slyšej ho jednou a hned pochytěj ty droboučký zvukový rozdíly. A někdo to zase prostě neslyší, i kdyby se rozkrájel. Amy, poslouchej a pak zkus zopakovat, co jsem řek': 'Toli! Paka sán nebul roka ta. Si note loni džin ta tonik.'" Amy větu opatrně zopakovala."Výtečně! Víš, co jsi právěřekla v buhna-simštině? 'Mladá ženo, jdi přikrýt dítě a přines mi na jižní terasu gin s tonikem.' A teď to zkuste vy, Harry: 'Pila! Siba tu beng-beng. Libin hru dona steek!'" Harry se zamračil a větu zopakoval. Laird se opřel a soucitně se na Amy usmál. "No, já nevím, Harry. Domorodci by vám mohli rozumět, ale jakmile byste se k nim otočil zády, začali by se vám posmívat." Harry byl jako opařený. "co jsem řekl?" "Chlapče!" překládal Laird. "Podej mi pušku. Ve skupině stromů přímo před náma je tygr." "Pila!" řekl Harry panovačným tónem. "Siba tu beng-beng. Libin hru dona steek!" Natáhl ruku pro pomyslnou pušku a ruka se mu škubala jako umírající ryba na břehu řeky. "No vida," řekl Laird. "To už bylo mnohem lepší!" "Nemělo to chybu," řekla Amy. Harry nekompromisně odmítl jejich pochlebování. Zachmuřil se a mluvil věcným tónem. "Řekněte mi," řekl, "jsou s tygry v okolí Bagomba problémy?" "Někdy, když je v džungli málo lovný zvěře, tygři se odvážej až k vesnicím," řekl Laird. "A pak musíte jít a postavit se jim." "Ty jsi měl v Bagombu služebníky, že ano," řekla Amy. "Za šest centů na den za sluhu a za čtyři centy za služku? Kdo by je neměl!" řekl Laird. Zvenčí se ozval šramot, někdo tam opíral o zeď jízdní kolo. "Stevie je doma," řekl Harry. "Chci jet do Bagomba," řekla Amy. "To není vhodný místo pro vychovávání dětí," řekl Laird. "To je jeho jediná stinná stránka." Dveře se otevřely a do místnosti vstoupil pohledný, dobře rostlý a uřícený jedenáctiletý chlapec. Hodil čepici směrem ke věšáku na skříni u dveří a zamířil ke schodům do prvního patra."Jdi sebrat tu čepici a poveš ji, Stevie!" řekla Amy. "Nejsem tvoje služka, abych chodila a sbírala po tobě věci, které hodíš, kam tě napadne." "A nešoupej nohama!" řekl Harry. Stevie se ohromeně zastavil v polovině schodiště a přišoural se zpět dolů. "Co to do vás dvou najednou vjelo?" "Nebuď drzý," řekl Harry. "Pojď sem a hezky pozdrav pana Lairda."
Pokračování zítra
Kurt Vonnegut: Tabatěrka z Bagomba, vydavatelství Argo (kniha vyjde začátkem září). Copyright: Kurt Vonnegut, 1999, Jiří Popel, 2001.
Harry přikývl. "Ale samozřejmě. Proč ne?" řekl. "Dáte si něco k pití? Obávám se, že tu nemáme moc velký výběr. Žitnou nebo Pivo?" "Cokoli, Harry," řekl Laird. "S Maorama jsem pil kavu, s Anglánama skotskou, s Frantíkama šampaňský a s amazonskejma domorodcema kakao. Takže s váma si dám klidně žitnou nebo pivo. Když jsem byl v Římě..." Zalovil v kapse a vytáhl dřevěnou tabatěrku na šňupací tabák vykládanou polodrahokamy. "Tady jsem vám přivez' malej dárek." Vtiskl tabatěrku Harrymu do ruky. "Dostal jsem ji v Bagombu za hubičku." "V Bagombu?" řekl Harry omámeně. "To je na Cejlonu," řekl Laird jako by se nechumelilo. "Lítal jsem tam pro společnost lovců perel. Skvělý prachy, maximální teplota čtyřicet stupňů Celsia, ale neměl jsem rád monzuny. Nesnes' jsem bejt zavřenej celý dlouhý tejdny ve stejnech místnostech a čekat, až přestane lejt. Chlap prostě musí vypadnout ven, nebo se z něj rychle stane zženštilý budižkničemu." "Hmm," řekl Harry. Laird se začal cítit v malém domě stísněně a vůně vaření a shon rodinného života ho nutily, aby návštěvu co nejrychleji ukončil. "Máte hezkej barák," řekl. "Je malý," řekl Harry. "Ale je docela-" "Útulnej," řekl Laird. "Ze zbytečně velkýho prostoru může člověk začít magořit. Zažil jsem to na vlastní kůži. V Bagombu jsem měl šestadvacet pokojů a dvanáct služebníků, který se o ně měli starat, ale moc velkou radost jsem z nich neměl. Snažili se mě zesměšňovat. Ale ten barák byl k pronájmu za sedm dolarů měsíčně a nad takovou příležitostí jsem prostě nemoh' jen tak mávnout rukou, že jo." Harry byl na odchodu do kuchyně, ale ve dveřích se zastavil. "Sedm dolarů měsíčně za šestadvacet pokojů?" řekl ohromeně. "Jo, a to se ještě ukázalo, že mě brali na hůl. Člověk, co to měl pronajatý přede mnou, platil jen tři." "Tři dolary," zamumlal Harry. "Poslyšte," řekl váhavě. "Je na podobných místech hodně volných míst pro Američany? Najímají nové síly?" "Vy byste ale nechtěl opustit rodinu, ne?" Harryho okamžitě přepadly výčitky svědomí. "Samozřejmě že ne! Ale myslel jsem, že bych je tam třeba vzal s sebou." "To by nešlo," řekl Laird. "Maj zájem jen o svobodný muže. Nehledě na to, že tu máte hezkej domov. A taky byste musel mít nějakou kvalifikaci, abyste dostal jednu z těch výtečně placenejch prací. Umět lítat, řídit loď, znát jazyk. A navíc nový posily většinou verbujou v barech v Singapuru, Alžíru a podobnejch místech. Já teď zakládám na severu v Klondikeu vlastní prospektorskou společnost a potřebuju dva dobrý techniky na práci s Geigerovým počítačem. Umíte opravit Geigerův počítač, Harry?" "Ani náhodou," řekl Harry. "No, stejně hledám jen svobodný chlapy," řekl Laird. "Je to krásnej kout světa, plnej losů a lososů, ale taky pěkně drsnej. Rozhodně to není místo pro ženy a děti. Jakou máte profesi?" "Ále," řekl Harry. "Pracuju jako účetní v obchodním domě. "Hary," zavolala Amy z vedlejšího pokoje. "Mohl bys, prosím tě, ohřát mléko pro malou a mrknout se, jestli už nebudou ty fazole?" "Ano, drahá," řekl Harry. "Co jsi říkal, zlato?" "Řekl jsem že jo!" zařval Harry.V domě se rozhostilo ohromené ticho. A pak do pokoje přišla Amy a Lairdovi se osvěžila paměť. Laird se postavil. Amy byla krásná žena s havraními vlasy a s laskavýma hnědýma očima. Byla stále ještě mladá, ale zjevně utahaná. Byla hezky oblečená, nalíčená a tvářila se rozpačitě. "Eddie, to je od tebe hezké," řekla s pronikavou veselostí. "Vypadáš výborně!" "Ty taky," řekl Laird. "Vážně?" řekla Amy. "Připadám si jako stará vykopávka." "Nesmysl," řekl Laird. "Tenhle životní styl ti zřejmě prospívá." "Jsme skutečně šťastná rodina," řekla Amy. "Jsi hezká jako pařížská modelka, jako italská filmová hvězda." "Ále, zmlkni." Amy to potěšilo."Ne,opravdu,"řeklLaird."Dokážu si tě živě představit, jak jdeš v elegantním kostýmku a v lodičkách s vysokými podpatky po Champs-Élysées, vlahej pařížskej jarní větřík ti čechrá tvý černý vlasy a všechny zraky jsou na tebe upřený - a četník ti salutuje!" "Ále, Eddie!" vykřikla Amy. "Bylas někdy v Paříži?" zeptal se Laird. "Ani ve snu," řekla Amy. "Na tom nesejde. Když se to vezmě kolem a kolem, tak víc exotickejch vzrušujících atrakcí najde člověk v New Yorku. Úplně tě vidím, jak přicházíš do divadla a všichni chlapi ztichnou a nemůžou z tebe odtrhnout oči. Kdy jsi byla naposledy v New Yorku?" "Hmmmmm?" řekla Amy a zahleděla se do dálky. "Kdy jsi byla naposledy v New Yorku?" "Á, nikdy jsem tam nebyla. Ale Harry tam byl. Služebně." "A proč tě nevzal s sebou?" řekl Laird galantně. "Nemůžeš přece nechat svý mládí, aby ti proklouzlo pod rukama a nenavštívit New York. Je to město mládí." "Zlato," zavolal Harry z kuchyně. "Podle čeho poznáš, že jsou fazole hotové?" "Píchni do nich zatracenou vidličkou!" zakřičela Amy. Harry se objevil ve dveřích s pitím a rozčarovaně zamžikal. "Musíš na mě křičet?" řekl. Amy si protřela oči. "Promiň," řekla. "Jsem utahaná. Oba jsem unavení." "Moc jsme se nevyspali," řekl Harry. Poplácal manželku po zádech. "Jsme oba trochu nervózní." Amyvzala Harryho za ruku a stiskla ji. V domě se opět rozhostil mír. Harry rozdal skleničky a Laird pronesl přípitek. "Jezte, pijte, radujte se," řekl. "Protože zejtra už můžem bejt klidně pod drnem." Harry a Amy se otřásli a žíznivě se napili. "Přivezl nám tabatěrku z Bagomba, zlato," řekl Harry. "Vyslovil jsem to správně?" "Trochu poameričtěle," řekl Laird. "Ale nebylo to zase tak zlý." Našpulil rty. "Bagombo". "Je moc hezká," řekla Amy. "Postavím ji na prádelník a nedovolím dětem, aby se k ní přiblížili. Bagombo." "To je ono!" řekl Laird. "Amy to řekla správně. Je to zvláštní, ale některý lidi maj na jazyky talent. Slyšej ho jednou a hned pochytěj ty droboučký zvukový rozdíly. A někdo to zase prostě neslyší, i kdyby se rozkrájel. Amy, poslouchej a pak zkus zopakovat, co jsem řek': 'Toli! Paka sán nebul roka ta. Si note loni džin ta tonik.'" Amy větu opatrně zopakovala."Výtečně! Víš, co jsi právěřekla v buhna-simštině? 'Mladá ženo, jdi přikrýt dítě a přines mi na jižní terasu gin s tonikem.' A teď to zkuste vy, Harry: 'Pila! Siba tu beng-beng. Libin hru dona steek!'" Harry se zamračil a větu zopakoval. Laird se opřel a soucitně se na Amy usmál. "No, já nevím, Harry. Domorodci by vám mohli rozumět, ale jakmile byste se k nim otočil zády, začali by se vám posmívat." Harry byl jako opařený. "co jsem řekl?" "Chlapče!" překládal Laird. "Podej mi pušku. Ve skupině stromů přímo před náma je tygr." "Pila!" řekl Harry panovačným tónem. "Siba tu beng-beng. Libin hru dona steek!" Natáhl ruku pro pomyslnou pušku a ruka se mu škubala jako umírající ryba na břehu řeky. "No vida," řekl Laird. "To už bylo mnohem lepší!" "Nemělo to chybu," řekla Amy. Harry nekompromisně odmítl jejich pochlebování. Zachmuřil se a mluvil věcným tónem. "Řekněte mi," řekl, "jsou s tygry v okolí Bagomba problémy?" "Někdy, když je v džungli málo lovný zvěře, tygři se odvážej až k vesnicím," řekl Laird. "A pak musíte jít a postavit se jim." "Ty jsi měl v Bagombu služebníky, že ano," řekla Amy. "Za šest centů na den za sluhu a za čtyři centy za služku? Kdo by je neměl!" řekl Laird. Zvenčí se ozval šramot, někdo tam opíral o zeď jízdní kolo. "Stevie je doma," řekl Harry. "Chci jet do Bagomba," řekla Amy. "To není vhodný místo pro vychovávání dětí," řekl Laird. "To je jeho jediná stinná stránka." Dveře se otevřely a do místnosti vstoupil pohledný, dobře rostlý a uřícený jedenáctiletý chlapec. Hodil čepici směrem ke věšáku na skříni u dveří a zamířil ke schodům do prvního patra."Jdi sebrat tu čepici a poveš ji, Stevie!" řekla Amy. "Nejsem tvoje služka, abych chodila a sbírala po tobě věci, které hodíš, kam tě napadne." "A nešoupej nohama!" řekl Harry. Stevie se ohromeně zastavil v polovině schodiště a přišoural se zpět dolů. "Co to do vás dvou najednou vjelo?" "Nebuď drzý," řekl Harry. "Pojď sem a hezky pozdrav pana Lairda."
Pokračování zítra
Kurt Vonnegut: Tabatěrka z Bagomba, vydavatelství Argo (kniha vyjde začátkem září). Copyright: Kurt Vonnegut, 1999, Jiří Popel, 2001.
