Miliony dřevěných skládacích metrů opouštějí ročně v kamionech po uzoučké cestě údolím řeky Kyjovky ve Ždánickém lese svou výrobní firmu. Sídlí v Haluzicích v obci, kterou najdete jen na podrobných mapách. Ve třech domech zde žije 19 obyvatel, denně sem však dojíždí téměř dvě stovky lidí za prací.
Pětikilometrová úzká silnice začíná dopravní značkou. Nařizuje maximální rychlost padesát kilometrů v hodině a upozorňuje, že se na třech a půl metrech širokém asfaltu můžete kolem druhé hodiny odpoledne a večer kolem desáté potkat s autobusem. Ten do haluzické továrny na výrobu metrů skryté v údolí uprostřed lesů vozí zaměstnance z tří různých okresů - Vyškovska, Hodonínska a Kroměřížska. "Vypadá to, že jsme na konci světa. Kolem nás je les, ale jsme uprostřed civilizace, vzdušnou čarou kousek od mezinárodní silnice na Slovensko, kousek od Kyjova, Bučovic a Koryčan," říká ředitel společnosti Stabila Haluzice Pavel Maček.
Nejsou v jízdním řádu
Do haluzické továrny všichni zaměstnanci dojíždějí. Někteří autobusem, jiní se do práce dostanou na kole, vlakem nebo autem. To má však svá úskalí. Kdo se chce dostat do údolí autem, narazí na cestě k firmě na zákaz vjezdu všech motorových vozidel, a tak potřebuje výjimku od lesáků, kterým příjezdová cesta do továrny patří. Podle vlakového jízdního řádu zase žádná zastávka v Haluzicích neexistuje. "Cedule na nádraží i jízdní řád hlásí, že jsou zde Jestřabice. To je ale od Haluzic nejbližší vesnice. Zastávku tak pojmenovali ještě za totality. Zdůvodnili to tak, že tady nastupuje nejvíc lidí z Jestřabic," vysvětluje Jiří Janovský, starosta obce Mouchnice, pod jejíž správu Haluzice spadají. Místním lidem však tato nepřesnost vadí. "Moc nás to mrzí a chceme zastávku Haluzice. Nikdo s tím však nic nedělá," připomíná devětasedmdesátiletý Dušan Orlík. Ze šesti oken svého dvouposchoďového domku se už pětapadesát roků dívá přímo do haluzické fabriky. Přesto na výhled nenadává. "Jsme tu spokojeni. Továrna byla přínosem. Opravili silnici, která byla předtím bahnitá a téměř neprůjezdná," pochvaluje si. Autobusů vozících sem zaměstnance pro svezení na nákup či k lékaři ale nevyužívá. Jezdí totiž až odpoledne nebo pozdě večer.
Dlouhá léta chtěli telefon
I když ředitel firmy tvrdí, že odlehlost firmy není na škodu, občas se potýká s problémy, které by na přístupnějším místě nikdy neřešil. "Dlouhou dobu pro nás bylo problémem telefonovat," uvedl jako příklad. V údolí nevedl žádný v zemi uložený kabel, pro veškerou komunikaci firma musela ještě před čtyřmi roky využívat pouze dvě telefonní linky Českých drah vedené nadzemními měděnými kabely. "Nejednou se stalo, že v pátek jsme ještě telefonovali bez potíží, v pondělí byl telefon hluchý, protože někdo vystříhal a odvezl do sběrných surovin měděný kabel," připomněl nedávnou minulost Maček. Nakonec se však podařilo přesvědčit Telecom, aby údolím vedl telefonní kabel. V údolí chráněné krajinné oblasti Ždánického lesa také neuslyšíte žádné pípání nebo typické vyzvánění mobilních telefonů. "Mobil sice mám, ale tady jej rozhodně nepotřebuji," dodává Maček nad mrtvým přístrojem bez signálu.
Dělat v lese nikomu nevadí
Zaměstnancům firmy, mezi nimiž převažují ženy, nepřipadá nic divného na tom, že do práce jezdí po lesní cestě neobydleným údolím. "Právě naopak, vydat se do práce v létě na kole, to je paráda," libuje si elektrikář Jiří Kazimír. Podobně jako řada dalších i on je rád, že vůbec práci má. Na Bučovicku, odkud do Haluzic dojíždí, je totiž v okrese Vyškov nejvyšší míra nezaměstnanosti. "Nebýt Stabily, tak bychom tady o nezaměstnané zakopávali. Výhodou je, že zde pracují ženy, pro ně je sehnat práci vždy problém," vysvětluje mouchnický starosta Janovský.
Od floků až po metry
Haluzice však byly už v minulosti symbolem pracovních příležitostí. V místě dnešní továrny se už v roce 1918 vyráběly dřevěné floky a zápalky. Ve čtyřicátých letech byla továrna přestavěna na výrobu cukrovinek. V roce 1967 ji čekala další radikální změna, začaly se zde vyrábět drobné součástky pro elektrospotřebiče. A v roce 1993 zde začala výroba metrů. "Začátkem devadesátých let neexistovaly průmyslové zóny. Potřebovali jsme rychle vhodný objekt, a přitom nebylo z čeho vybírat. Pro Haluzice rozhodlo rychlé jednání o koupi objektu. A také to, že lidé tu jsou zruční," zdůvodnil Maček. Jako rodákovi z Valašska mu práce uprostřed lesů vyhovuje. "Kdybych si však toto vše včetně všech stávajících zaměstnanců mohl přenést na dostupnější místo, tak bych neváhal."
TÁÁKHLE VELIKÉ METRY.
V Haluzicích, v továrničce v lesích, vyrábějí miliony skládacích metrů.
HALUZICKÉ NÁDRAŽÍ.
Všichni jedou do Haluzic vyrábět dřevěné metry, ale cedule na nádraží léta hlásí: Tady jsou Jestřabice.
Pětikilometrová úzká silnice začíná dopravní značkou. Nařizuje maximální rychlost padesát kilometrů v hodině a upozorňuje, že se na třech a půl metrech širokém asfaltu můžete kolem druhé hodiny odpoledne a večer kolem desáté potkat s autobusem. Ten do haluzické továrny na výrobu metrů skryté v údolí uprostřed lesů vozí zaměstnance z tří různých okresů - Vyškovska, Hodonínska a Kroměřížska. "Vypadá to, že jsme na konci světa. Kolem nás je les, ale jsme uprostřed civilizace, vzdušnou čarou kousek od mezinárodní silnice na Slovensko, kousek od Kyjova, Bučovic a Koryčan," říká ředitel společnosti Stabila Haluzice Pavel Maček.
Nejsou v jízdním řádu
Do haluzické továrny všichni zaměstnanci dojíždějí. Někteří autobusem, jiní se do práce dostanou na kole, vlakem nebo autem. To má však svá úskalí. Kdo se chce dostat do údolí autem, narazí na cestě k firmě na zákaz vjezdu všech motorových vozidel, a tak potřebuje výjimku od lesáků, kterým příjezdová cesta do továrny patří. Podle vlakového jízdního řádu zase žádná zastávka v Haluzicích neexistuje. "Cedule na nádraží i jízdní řád hlásí, že jsou zde Jestřabice. To je ale od Haluzic nejbližší vesnice. Zastávku tak pojmenovali ještě za totality. Zdůvodnili to tak, že tady nastupuje nejvíc lidí z Jestřabic," vysvětluje Jiří Janovský, starosta obce Mouchnice, pod jejíž správu Haluzice spadají. Místním lidem však tato nepřesnost vadí. "Moc nás to mrzí a chceme zastávku Haluzice. Nikdo s tím však nic nedělá," připomíná devětasedmdesátiletý Dušan Orlík. Ze šesti oken svého dvouposchoďového domku se už pětapadesát roků dívá přímo do haluzické fabriky. Přesto na výhled nenadává. "Jsme tu spokojeni. Továrna byla přínosem. Opravili silnici, která byla předtím bahnitá a téměř neprůjezdná," pochvaluje si. Autobusů vozících sem zaměstnance pro svezení na nákup či k lékaři ale nevyužívá. Jezdí totiž až odpoledne nebo pozdě večer.
Dlouhá léta chtěli telefon
I když ředitel firmy tvrdí, že odlehlost firmy není na škodu, občas se potýká s problémy, které by na přístupnějším místě nikdy neřešil. "Dlouhou dobu pro nás bylo problémem telefonovat," uvedl jako příklad. V údolí nevedl žádný v zemi uložený kabel, pro veškerou komunikaci firma musela ještě před čtyřmi roky využívat pouze dvě telefonní linky Českých drah vedené nadzemními měděnými kabely. "Nejednou se stalo, že v pátek jsme ještě telefonovali bez potíží, v pondělí byl telefon hluchý, protože někdo vystříhal a odvezl do sběrných surovin měděný kabel," připomněl nedávnou minulost Maček. Nakonec se však podařilo přesvědčit Telecom, aby údolím vedl telefonní kabel. V údolí chráněné krajinné oblasti Ždánického lesa také neuslyšíte žádné pípání nebo typické vyzvánění mobilních telefonů. "Mobil sice mám, ale tady jej rozhodně nepotřebuji," dodává Maček nad mrtvým přístrojem bez signálu.
Dělat v lese nikomu nevadí
Zaměstnancům firmy, mezi nimiž převažují ženy, nepřipadá nic divného na tom, že do práce jezdí po lesní cestě neobydleným údolím. "Právě naopak, vydat se do práce v létě na kole, to je paráda," libuje si elektrikář Jiří Kazimír. Podobně jako řada dalších i on je rád, že vůbec práci má. Na Bučovicku, odkud do Haluzic dojíždí, je totiž v okrese Vyškov nejvyšší míra nezaměstnanosti. "Nebýt Stabily, tak bychom tady o nezaměstnané zakopávali. Výhodou je, že zde pracují ženy, pro ně je sehnat práci vždy problém," vysvětluje mouchnický starosta Janovský.
Od floků až po metry
Haluzice však byly už v minulosti symbolem pracovních příležitostí. V místě dnešní továrny se už v roce 1918 vyráběly dřevěné floky a zápalky. Ve čtyřicátých letech byla továrna přestavěna na výrobu cukrovinek. V roce 1967 ji čekala další radikální změna, začaly se zde vyrábět drobné součástky pro elektrospotřebiče. A v roce 1993 zde začala výroba metrů. "Začátkem devadesátých let neexistovaly průmyslové zóny. Potřebovali jsme rychle vhodný objekt, a přitom nebylo z čeho vybírat. Pro Haluzice rozhodlo rychlé jednání o koupi objektu. A také to, že lidé tu jsou zruční," zdůvodnil Maček. Jako rodákovi z Valašska mu práce uprostřed lesů vyhovuje. "Kdybych si však toto vše včetně všech stávajících zaměstnanců mohl přenést na dostupnější místo, tak bych neváhal."
TÁÁKHLE VELIKÉ METRY.
V Haluzicích, v továrničce v lesích, vyrábějí miliony skládacích metrů.
HALUZICKÉ NÁDRAŽÍ.
Všichni jedou do Haluzic vyrábět dřevěné metry, ale cedule na nádraží léta hlásí: Tady jsou Jestřabice.
