A o tom, že když má tak bohatého tatínka, tak to je tedy, děti, zvláštní, že Janička s námi vůbec ještě chodí do normální školy. Stalo se to před dvěma lety a učitelka si o platu Janina otce přečetla v MF DNES.
Jana si z toho naštěstí nedělala hlavu. Její otec ji bez dlouhého váhání dal do jiné školy. Od té doby však odmítá o svém platu mluvit a tají i skutečné jméno své dcery.
Onen manažer patří k početné skupině podnikatelů a byznysmenů, kteří se radši rozhodli žít v anonymitě se svým majetkem. Jakkoliv si mnozí z nich často vydělali poctivou prací, jejich okolí to často není schopno přijmout. Doplácejí totiž na těžce pošramocenou pověst podnikatelské sféry, kterou utrpěla během privatizace.
"Podnikatelské sféra má mezi lidmi velice nízkou prestiž. Může za to negativní zkušenost s privatizací, krachy bank, vývoz kapitálu na Bahamské ostrovy. Je to o těch Viktorech Kožených, o Vladimírech Železných nebo o Lubomírech Soudcích," říká Milan Tuček ze Sociologického ústavu.
"A podle našeho průzkumu se prestiž podnikatelů v očích veřejnosti spíš zhoršuje, než by se zlepšovala." Veřejnost podle průzkumu považuje milionáře za druhou nejméně sympatickou elitu, hned po nejméně oblíbených politicích.
"Někdy je to nefér. Český sportovec, když hraje v zahraničí, tak ani neplatí daně a přitom bere často obdobné, ne-li vyšší příjmy, a lidem to vůbec nevadí. Na rozdíl od manažera, který třeba odvádí miliony na daních do státní pokladny," říká Zdeněk Pasák, šéf personální agentury Madson&Taylor.
Ale zatímco miliony u lidí jako Jaromír Jágr veřejnosti nevadí, u manažerů a byznysmenů jsou trnem v oku.
Závist: odvrácená tvář života úspěšných
V den, kdy se v novinách objevilo, že jeho otec vydělává mnoho milionů korun, přišel sedmiletý David ze školy s pláčem.
"Učitelka při hodině řekla, že ráda ostříhá děti ve třídě. Jen ne Davida, protože ten prý má na holiče dost peněz," vzpomíná matka Davida (není to jeho skutečné jméno) a manželka bohatého manažera.
Pak se jí začaly ztrácet peníze z peněženky. "Když jsem Davida přistihla, řekl mi, že musí platit za spolužáky zmrzlinu a hranolky. Říkali mu, že prý když jsme bohatí, máme na to platit za druhé," říká.
Rodiče nakonec Davida přeřadili na jinou školu. Stejná zkušenost potkala i Janu, jež se stala terčem poznámek učitelky kvůli výdělku svého otce. "Zatímco ve Spojených státech se o majetku a platech mluví otevřeně a měřítko výdělku je měřítkem úspěchu, u nás je to jinak," říká Janin otec. "Tady si spousta lidí myslí, že když máš spoustu peněz, kradeš. A přitom většina lidí, kteří je vydělávají, se nadře."
Průzkumy veřejného mínění jeho slova potvrzují. Ze srovnání průzkumů IVVM z roku 1995 a 2003 vyplývá, že lidé si čím dál víc velké podnikatele spojují s těmi, kdo falšují doklady, dostávají nepřiměřené peníze za to, že obcházejí zákony, využívají známostí z minulého režimu či kontaktů na politiky.
"Připisují se jim všechny negativní vlastnosti a schopnost rozhodovat se jim připisuje v menší míře," říká o průzkumu Milan Tuček ze Sociologického ústavu.
Kde se to v nás bere?
Česká nevraživost vůči bohatým sahá hluboko do minulosti. Už za první republiky v Československu chyběla silná národní buržoazie. "Byla to spíš země drobných rolníků a řemeslníků se zhruba stejnými příjmy," říká Tuček.
Socialismus pak v podstatě zlikvidoval soukromé vlastnictví a došlo k rovnostářství i ve spotřebě. Přechod ke kapitalismu sliboval zlepšení, které však nepřišlo. "Vytvořil se mýtus o tom, že čeští podnikatelé zachrání českou ekonomiku, ale ten se v polovině devadesátých let rozplynul," říká Tuček.
Podle vědců ze Sociologického ústavu nese na tom vinu například kolaps Investiční a Poštovní banky či prohraná arbitráž kvůli TV Nova. "Skončilo období, kdy většina lidí věřila ve schopnosti nových podnikatelských kruhů. V řadě případů došlo k selhání české cesty privatizace, pokud nešlo přímo o nezákonný postup," uvádí jejich analýza.
Faktem však také je, že velké platové rozdíly jsou neoblíbené všude na světě, tvrdí sociolog Tuček na základě jiného výzkumu.
Černí a bílí
I když od poloviny 90. let na poničeném podnikatelském podhoubí vyrostla spousta nových manažerských i podnikatelských hvězd a další přišly ze zahraničí, pro veřejnost zůstávají bohatí podnikatelé symbolem nefér hry. Ale fakt, že původ a velikost jejich majetku jsou často zahaleny tajemstvím, mezi legitimními a nakradenými miliony se těžko rozlišuje.
Sportovci těží z toho, že jejich výkon každý zná a každý mu rozumí. "Lidé mají dojem, že oni se o své bohatství zasloužili sami, kdežto o podnikatelích si myslí, že jim to spadlo do klína," říká Tuček.
V Česku se platové rozdíly stále zvětšují. Zatímco šéf velké firmy si může vydělat až 1,5 milionu měsíčně, průměrná mzda je 18 tisíc. "Ještě před patnácti lety měli všichni lidé zhruba stejné platy. A najednou jsou tu obrovské rozdíly. To mnoho těch, kteří nejsou nahoře, těžko snáší," říká Jan Bubeník, který se zabývá vyhledáváním manažerů.
Sociolog Tuček dodává, že míra tolerance určitě poroste, sotva však zmizí. "Až bude průměrný plat čtyřicet tisíc, tak to možná bude jinak," říká. Život s bohatstvím proto často není takový med, jak na první pohled může vypadat. V zahraničí už došlo i k příkladům únosů a vydírání. V Česku jsou však častější reakce, jaké zažila Jana s Davidem. Také dochází k posílání anonymních dopisů.
Na šéfa plzeňské Škodovky Martina Romana, považovaného za jednoho z nejlépe placených manažerů v zemi, dostávali anonymy členové vlády hlavně v době, kdy firma patřila státu. "Psalo se v nich, že dávám zakázky vybraným firmám. Byly to samé nesmysly," říká Roman.
Spousta bohatých lidí se proto raději uchyluje k životu v co největší anonymitě. Nejbohatší Čech Petr Kellner v podstatě nevystupuje na veřejnosti. I když vlastní tak známé firmy, jako je TV Nova či Česká pojišťovna, většina lidí vůbec netuší, jak vypadá. Už několik let neposkytl médiím osobně žádný rozhovor.
"Víte, díky tomu může jít v džínách a triku po ulici a nikdo si ho nevšímá," uvedl jeden z jeho bývalých spolupracovníků. Ostatní jsou také obezřetní a snaží se nevybočovat z řady, jak jen to jde.
"Já to řeším tak, že bydlím mezi lidmi, kteří mají asi stejně velké příjmy jako já. Adresu jsem si nechal ve svém starém bydlišti a domek tam pronajímám," říká podnikatel, který vlastní továrnu s desetimilionovými ročními zisky. "Nechodí mi otravné anonymní dopisy jako dřív a nemusím se bát, že mi někdo poškrábe audi pětikorunou."
I s penězi se dá žít
Na druhé straně už se začínají objevovat první vlaštovky tolerance k bohatství. Manažer David Krajný z veliké mezinárodní firmy sice jezdí černým BMW X5, hraje aktivně golf a patří k nejlépe placeným lidem v zemi, tvrdí však, že s tím nemá žádné problémy.
Klíčem je, že jeho výstup na vrcholné místo je podle něj ve firmě dobře znám, stejně tak i jeho manažerské schopnosti. "Já mám spíš pozitivní zkušenosti. Každý ví, co dělám. Jsem v komunitě lidí, která ví, že jsem to tady vybudoval od nuly, a spíš si toho váží," říká Krajný.
A dodává, že někteří bohatí mají tendence své bohatství ukazovat ve stylu "nových Rusů", čímž mohou negativní reakce vyprovokovat či přilévat olej do ohně již tak citlivého okolí. "Moje auto není nic nad rámec mé funkce a jinak se snažím se nevytahovat. Ale jsou tací, kteří to dělají a negativním reakcím hodně nadbíhají," říká Krajný.
Na negativní reakce okolí si však nestěžuje ani nejbohatší Slovák žijící v Praze, Patrik Tkáč z finanční skupiny J&T, který by právě z toho mohl být nařčen. Ke svým třicátinám si s partnerem Ivanem Jakabovičem věnovali luxusní lamborgini a rád se chlubí svými exotickými výlety.
A to i přesto, že původ jeho jmění se datuje do doby mečiarovské divoké privatizace na Slovensku, což mu občas vyčítají média. "Nemám s tím problém," říká. "Jsme radši, když se o nás říká, že rozhazujeme peníze, protože tak říkáme, že se nemáme za co stydět. ale přiznávám, že je to zdlouhavá strategie."
