Četba na pokračování, Lemony Snicket, část 5.
Přinášíme další pokračování z knihy spisovatele Lemony Snicketa Temné terárium, která vyšla v minulých dnech v nakladatelství Egmont.
Kapitola třetí
Pak je tu pár hadů, kteří se naučili řídit auto tak lehkovážně a nezodpovědně, že vás klidně přejedou na ulici a ani nezastaví, aby se omluvili. Ale všichni ti hadi jsou umístěni v mnohem lépe zabezpečených teráriích než zmije smrtící, a když toho o nich člověk ví dost, je i zacházení s nimi bezpečnější. Slibuji vám, že když si dáte práci a prostudujete všechny podklady, nemůže se vám v teráriu nic zlého stát." V mnoha knihách a filmech často nastává situace, které se říká tragická ironie. V tuto chvíli se začíná projevovat i v příběhu sourozenců Baudelairových. Zjednodušeně řečeno, tragická ironie je případ, kdy někdo pronese zcela nevinnou poznámku, ale ten, kdo ji zaslechne, ví o něčem, co způsobí, že poznámka nabude jiného a mnohdy dost nepříjemného významu. Například kdybyste, milí čtenáři, seděli v restauraci a hlasitě prohlásili, že už se nemůžete dočkat, až vám přinesou ten telecí kotlet, který jste si objednali, a blízko vás by seděl někdo, kdo by věděl, že ten kotlet je otrávený, a jakmile spolknete první sousto, zemřete, ocitli byste se v situaci, které se říká tragická ironie. Je to krutá náhoda, která způsobí téměř vždy trápení, a já se omlouvám, že se objevuje i v tomto příběhu, ale Violet, Klaus a Sunny mají takovou smůlu, že bylo jen otázkou času, kdy vystrčí své šeredné růžky. Při slovech strýčka Montyho, který sourozencům Baudelairovým tvrdí, že se jim v teráriu nemůže nic zlého stát, měli bychom pocítit ono zvláštní zamrazení, které signalizuje, že na scénu přichází tragická ironie. Je to podobný pocit, jako když se vám sevře žaludek při náhlém zpomalení rychlovýtahu, nebo když si klidně ležíte v posteli a najednou se skřípavě otevřou dveře skříně a odhalí člověka, který se tam skrýval. Neboť nezáleží na tom, jak bezpečně a šťastně se sourozenci Baudelairovi cítili, ani na tom, jak uklidňující byla slova strýčka Montyho. Já i vy totiž dobře víme, že strýček Monty brzy zemře a Baudelairovi opět upadnou do spárů nemilosrdného osudu. Během následujícího týdne však sourozenci prožívali ve svém novém bydlišti nádherný čas. Každé ráno vstávali a oblékali se v soukromí vlastních pokojů, jež si vybrali a zařídili podle svého. Violet zvolila místnost s ohromným oknem, z něhož bylo vidět na trávník před domem s křovinami zastřiženými do podoby hadů. Měla za to, že by ji takový výhled mohl inspirovat, což v tomto případě znamená přinášet nápady, až bude promýšlet různé vynálezy. Strýček Monty jí dovolil připevnit na jednotlivé stěny velké archy bílého papíru, aby si měla kam načrtnout a poznamenat nápady, i kdyby se jí zrodily v hlavě třeba uprostřed noci. Klaus si vybral pokoj s útulným výklenkem, který se dokonale hodil ke čtení. Se strýčkovým dovolením si do něj odnesl pohodlné čalouněné křeslo z obývacího pokoje a umístil je přímo do výklenku pod těžkou bronzovou lampu. Každý večer se do něj schoulil s některou z knih ze strýčkovy knihovny, a místo aby četl v posteli, trávil v něm mnohdy čas až do rána. Sunny se rozhodla pro místnost mezi Klausovým a Violetiným pokojem a nanosila do ní malé tvrdé předmě ty, které posbírala po celém domě, aby do nich mohla kousat, kdykoli ji napadne. Shromáždila zde také řadu hraček pro zmiji smrtící, aby si spolu mohly hrát, kdykoli dostanou chuť. Ale nejraději trávili všichni tři čas v teráriu. Každé ráno se po snídani připojili ke strýčkovi Montymu, který už byl vždy v plné práci. Violet měla své místo u stolu zaplněného dráty, provazy a klíckami z pevného pletiva, z nichž se skládaly různé hadí pasti, a seznamovala se s tím, jak fungují. Když bylo třeba, opravovala je a občas je ještě vylepšovala, aby hadům zpříjemnila dlouhou cestu z Jižní Ameriky do strýčkova domu. Klaus sedával opodál, četl knihy o Peru ze strýčkovy knihovny a dělal si do poznámkového bloku podrobné výpisky, aby se k nim mohl později podle potřeby vracet. A Sunny seděla na podlaze a kousala ohromný kus lana na kratší provazy, které se v peruánském pralese snáz používají. Ale nejvíc ze všeho se dětem líbilo, když jim strýček Monty vyprávěl o svých miláčcích a ukazoval jim je. Seznámily se tak s kravoještěrkou aljašskou, dlouhým zeleným plazem, který dával výborné mléko, poznaly i imitátorku zelenou, která uměla hlubokým hlasem napodobovat lidskou řeč. Strýček Monty je naučil, jak zacházet s mlokem inkoustovým bez toho, aby si začernily prsty, a jak poznat, kdy má krajta hněvivá špatnou náladu a je nejlépe nechat ji na pokoji. Vysvětlil jim, že zelené ropuše pronikavé se nesmí dávat moc vody a že vlkohad virginský nesmí být za žádných okolností ponechán bez dozoru poblíž psacího stroje. Při povídání o různých plazech si strýček často udělal malý exkurz, což znamená odbočení z výkladu, a vyprávěl jim různé příhody ze svých cest. Popisoval přitom muže, hady, ženy, ještěrky, děti a mloky, které na nich potkal. Netrvalo dlouho a sourozenci strýčkovi zase na oplátku vyprávěli o tom, co všechno zažili oni. Čas od času se při tom zmínili o svých rodičích, a jak moc jim scházejí. Strýček Monty se o jejich vyprávění zajímal stejně jako oni o jeho příběhy, a proto se často stávalo, že se tak zapovídali, že měli sotva čas zhltnout večeři a rychle naskákat do strýčkova malého džípu, aby stačili začátek večerního promítání v kině. Ale jednou ráno, když se děti nasnídaly a odešly za strýčkem do terária, našly místo něj jenom následující vzkaz: Milé Bambini, musel jsem odjet do města, abych nakoupil ještě nějaké věci, které potřebujeme na cestu. Zjistil jsem totiž, že dosud nemáme sprej na peruánské vosy, zubní kartáčky, plechovky broskvového kompotu a ohnivzdornou kánoi. Bude trvat nějakou chvíli, než všechno seženu, takže se asi nevrátím dřív než k večeři. Dnes se má také objevit Stephano, který nahradí mého asistenta Gustava. Přijede zřejmě taxíkem, tak se, prosím, postarejte, aby se u nás cítil dobře. Jak jistě víte, do našeho odjezdu zbývají už jen dva dny, proto dnes pracujte zvlášť usilovně. Váš jurodivý strýček Monty "Co to znamená jurodivý?" zajímala se Violet, když dočetly strýčkův vzkaz. "Posedlý, celý blázen," odpověděl Klaus. Seznámil se s tímto výrazem, když si v první třídě přečetl řadu básnických sbírek. "Asi tím chtěl říct, že je celý blázen z té výpravy do Peru. Nebo třeba z toho, že bude mít nového asistenta." "Anebo možná z nás," dodala Violet. "Lokoko!" vykřikla Sunny, což mělo zřejmě znamenat něco jako: "Nebo je možná celý blázen z toho všeho dohromady." "Já jsem z toho sám taky tak trochu jurodivý," prohlásil Klaus. "Bydlet se strýčkem Montym je docela zábava."
Pokračování zítra
Lemony Snicket: Temné terárium. Copyright: Text Lemony Snicket, 1999. Ilustrace Bret Helquist, 1999, Překlad Petr Hejný, 2001. Nakladatelství Egmont.
Přinášíme další pokračování z knihy spisovatele Lemony Snicketa Temné terárium, která vyšla v minulých dnech v nakladatelství Egmont.
Kapitola třetí
Pak je tu pár hadů, kteří se naučili řídit auto tak lehkovážně a nezodpovědně, že vás klidně přejedou na ulici a ani nezastaví, aby se omluvili. Ale všichni ti hadi jsou umístěni v mnohem lépe zabezpečených teráriích než zmije smrtící, a když toho o nich člověk ví dost, je i zacházení s nimi bezpečnější. Slibuji vám, že když si dáte práci a prostudujete všechny podklady, nemůže se vám v teráriu nic zlého stát." V mnoha knihách a filmech často nastává situace, které se říká tragická ironie. V tuto chvíli se začíná projevovat i v příběhu sourozenců Baudelairových. Zjednodušeně řečeno, tragická ironie je případ, kdy někdo pronese zcela nevinnou poznámku, ale ten, kdo ji zaslechne, ví o něčem, co způsobí, že poznámka nabude jiného a mnohdy dost nepříjemného významu. Například kdybyste, milí čtenáři, seděli v restauraci a hlasitě prohlásili, že už se nemůžete dočkat, až vám přinesou ten telecí kotlet, který jste si objednali, a blízko vás by seděl někdo, kdo by věděl, že ten kotlet je otrávený, a jakmile spolknete první sousto, zemřete, ocitli byste se v situaci, které se říká tragická ironie. Je to krutá náhoda, která způsobí téměř vždy trápení, a já se omlouvám, že se objevuje i v tomto příběhu, ale Violet, Klaus a Sunny mají takovou smůlu, že bylo jen otázkou času, kdy vystrčí své šeredné růžky. Při slovech strýčka Montyho, který sourozencům Baudelairovým tvrdí, že se jim v teráriu nemůže nic zlého stát, měli bychom pocítit ono zvláštní zamrazení, které signalizuje, že na scénu přichází tragická ironie. Je to podobný pocit, jako když se vám sevře žaludek při náhlém zpomalení rychlovýtahu, nebo když si klidně ležíte v posteli a najednou se skřípavě otevřou dveře skříně a odhalí člověka, který se tam skrýval. Neboť nezáleží na tom, jak bezpečně a šťastně se sourozenci Baudelairovi cítili, ani na tom, jak uklidňující byla slova strýčka Montyho. Já i vy totiž dobře víme, že strýček Monty brzy zemře a Baudelairovi opět upadnou do spárů nemilosrdného osudu. Během následujícího týdne však sourozenci prožívali ve svém novém bydlišti nádherný čas. Každé ráno vstávali a oblékali se v soukromí vlastních pokojů, jež si vybrali a zařídili podle svého. Violet zvolila místnost s ohromným oknem, z něhož bylo vidět na trávník před domem s křovinami zastřiženými do podoby hadů. Měla za to, že by ji takový výhled mohl inspirovat, což v tomto případě znamená přinášet nápady, až bude promýšlet různé vynálezy. Strýček Monty jí dovolil připevnit na jednotlivé stěny velké archy bílého papíru, aby si měla kam načrtnout a poznamenat nápady, i kdyby se jí zrodily v hlavě třeba uprostřed noci. Klaus si vybral pokoj s útulným výklenkem, který se dokonale hodil ke čtení. Se strýčkovým dovolením si do něj odnesl pohodlné čalouněné křeslo z obývacího pokoje a umístil je přímo do výklenku pod těžkou bronzovou lampu. Každý večer se do něj schoulil s některou z knih ze strýčkovy knihovny, a místo aby četl v posteli, trávil v něm mnohdy čas až do rána. Sunny se rozhodla pro místnost mezi Klausovým a Violetiným pokojem a nanosila do ní malé tvrdé předmě ty, které posbírala po celém domě, aby do nich mohla kousat, kdykoli ji napadne. Shromáždila zde také řadu hraček pro zmiji smrtící, aby si spolu mohly hrát, kdykoli dostanou chuť. Ale nejraději trávili všichni tři čas v teráriu. Každé ráno se po snídani připojili ke strýčkovi Montymu, který už byl vždy v plné práci. Violet měla své místo u stolu zaplněného dráty, provazy a klíckami z pevného pletiva, z nichž se skládaly různé hadí pasti, a seznamovala se s tím, jak fungují. Když bylo třeba, opravovala je a občas je ještě vylepšovala, aby hadům zpříjemnila dlouhou cestu z Jižní Ameriky do strýčkova domu. Klaus sedával opodál, četl knihy o Peru ze strýčkovy knihovny a dělal si do poznámkového bloku podrobné výpisky, aby se k nim mohl později podle potřeby vracet. A Sunny seděla na podlaze a kousala ohromný kus lana na kratší provazy, které se v peruánském pralese snáz používají. Ale nejvíc ze všeho se dětem líbilo, když jim strýček Monty vyprávěl o svých miláčcích a ukazoval jim je. Seznámily se tak s kravoještěrkou aljašskou, dlouhým zeleným plazem, který dával výborné mléko, poznaly i imitátorku zelenou, která uměla hlubokým hlasem napodobovat lidskou řeč. Strýček Monty je naučil, jak zacházet s mlokem inkoustovým bez toho, aby si začernily prsty, a jak poznat, kdy má krajta hněvivá špatnou náladu a je nejlépe nechat ji na pokoji. Vysvětlil jim, že zelené ropuše pronikavé se nesmí dávat moc vody a že vlkohad virginský nesmí být za žádných okolností ponechán bez dozoru poblíž psacího stroje. Při povídání o různých plazech si strýček často udělal malý exkurz, což znamená odbočení z výkladu, a vyprávěl jim různé příhody ze svých cest. Popisoval přitom muže, hady, ženy, ještěrky, děti a mloky, které na nich potkal. Netrvalo dlouho a sourozenci strýčkovi zase na oplátku vyprávěli o tom, co všechno zažili oni. Čas od času se při tom zmínili o svých rodičích, a jak moc jim scházejí. Strýček Monty se o jejich vyprávění zajímal stejně jako oni o jeho příběhy, a proto se často stávalo, že se tak zapovídali, že měli sotva čas zhltnout večeři a rychle naskákat do strýčkova malého džípu, aby stačili začátek večerního promítání v kině. Ale jednou ráno, když se děti nasnídaly a odešly za strýčkem do terária, našly místo něj jenom následující vzkaz: Milé Bambini, musel jsem odjet do města, abych nakoupil ještě nějaké věci, které potřebujeme na cestu. Zjistil jsem totiž, že dosud nemáme sprej na peruánské vosy, zubní kartáčky, plechovky broskvového kompotu a ohnivzdornou kánoi. Bude trvat nějakou chvíli, než všechno seženu, takže se asi nevrátím dřív než k večeři. Dnes se má také objevit Stephano, který nahradí mého asistenta Gustava. Přijede zřejmě taxíkem, tak se, prosím, postarejte, aby se u nás cítil dobře. Jak jistě víte, do našeho odjezdu zbývají už jen dva dny, proto dnes pracujte zvlášť usilovně. Váš jurodivý strýček Monty "Co to znamená jurodivý?" zajímala se Violet, když dočetly strýčkův vzkaz. "Posedlý, celý blázen," odpověděl Klaus. Seznámil se s tímto výrazem, když si v první třídě přečetl řadu básnických sbírek. "Asi tím chtěl říct, že je celý blázen z té výpravy do Peru. Nebo třeba z toho, že bude mít nového asistenta." "Anebo možná z nás," dodala Violet. "Lokoko!" vykřikla Sunny, což mělo zřejmě znamenat něco jako: "Nebo je možná celý blázen z toho všeho dohromady." "Já jsem z toho sám taky tak trochu jurodivý," prohlásil Klaus. "Bydlet se strýčkem Montym je docela zábava."
Pokračování zítra
Lemony Snicket: Temné terárium. Copyright: Text Lemony Snicket, 1999. Ilustrace Bret Helquist, 1999, Překlad Petr Hejný, 2001. Nakladatelství Egmont.
