Přestože je ve věku, kdy si děvčata lepí na zdi kdejaké krasavce, dlouho přemýšlí nad otázkou, jaké jsou její sportovní vzory. "Ne ne, žádné nemám. I když - počkat, ten atlet, co se pořád olizuje, myslím Maurice Green, je docela zajímavý." Od svých čtyř let, kdy ji maminka Hanka poprvé poslala do tanečního kroužku, jich vystřídala několik desítek.
Dnes jí kung-fu, rokenrol a kreslení vyplňují čtyři odpoledne v týdnu. "Většinu si našla sama a do každého poctivě chodila. Ve všem chtěla být vždycky nejlepší. Když ji něco nešlo, řekla sakra, někam si zalezla a za chvíli to zkusila znovu. Je prostě trochu divná," směje se její matka, která sama od osmi let závodně plavala a ve čtrnácti to dotáhla až na mistryni republiky v jedné z žákovských kategorií.
K plavání ji přivedl tatínek, ale tak jako matka svou dceru nikdy k ničemu nenutil. "Plavání a vlastně každý vrcholový sport je dřina. Popravdě, nechtěla jsem, aby to mé dítě zažilo. Ještě jako malá proto ode mne slyšela jen: Bylo by dobré, kdyby sis vybrala nějaký sport, stačí rekreačně, abys měla pohyb," vypráví.
Dopadlo to tak, že házenou hrála její dcera závodně a eminentní zájem o ni měl přední lyžařský oddíl. "Lyžování mám nejradši. Ale kdybych chtěla závodit, zabralo by to spoustu času. Půl roku bych musela trénovat mimo domov, mít individuální studijní plán, ale hlavně všechno ostatní by šlo stranou. A já chci poznávat i jiné věci," vysvětluje Nela.
S maminkou se shodly, že nestojí za to se přizpůsobovat, lepší je, když toho člověk umí víc. "Na sjezdovkách a běžkách jí už ale vůbec nestačím," říká maminka patnáctileté slečny, která si také bez lyžování zimu neumí představit. Podobné je to třeba i s jízdou na kole. Není divu, přestože už před časem Nela opustila házenkářský oddíl, v rámci něhož absolvovala pravidelný trénink a až dva turnaje týdně, svoji fyzickou kondici nezanedbává.
"Chodím si občas zaběhat na strahovský kopec. Anebo si jdu zaplavat," pokyvuje hlavou. A že k tomu nikoho nepotřebuje? "Co se divíte? Když se kamarádkám nechce, a že se jim často nechce, přeci nebudu sedět doma." Proč opustila házenou, vysvětluje jednoduše, chtěla se naučit něco dalšího. Nikdy se nestalo, že by na všechny kroužky či sportovní vybavení neměla rodina peníze, byť její příjmy patří k těm průměrným.
"Vrcholový sport vyžaduje i statisíce, rekreační lze zvládnout s tisíci," říká Nelina maminka. Dodává, že například lyže měla dcera až donedávna vždy z druhé ruky nebo je po někom zdědila. "Nepořizovala jsem nové věci, ale vždy musely být kvalitní," říká.
Svůj budoucí profesní život si Nela se sportem nijak nespojuje. Učí se - velmi dobře - na základní škole s výtvarným zaměřením, kde ji baví kromě kreslení a návrhářství také všechno, co je spojeno s přírodopisem. "Možná bych mohla dělat rehabilitace, tedy masérku," přemýšlí nad dalšími roky. "Anebo studovat přírodní vědy," doplňuje její maminka.
Na otázku, které tři věci ji baví ze všeho nejvíc, odpovídá: no to bych je jmenovala do zítra. Pak se zamyslí. "Asi sport, výtvarka a být v přírodě. Jo, vlastně abych nezapomněla, poslouchat muziku, válet se v posteli s hodně polštáři a pálit vonné tyčinky."
