V českém prostředí to však firmy často nedělaly a systém fungoval tak trochu v duchu pořekadla „hloupý kdo dává, hloupější kdo nebere“, uvedl v odůvodnění soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček. Z předlužení způsobeného množstvím nezvladatelných úvěrů tak nelze automaticky vinit jen dlužníky.
Ústavní soud se konkrétně zastal manželů, kteří nezvládli splatit úvěr a čelili exekuci i přesto, že úvěrovou smlouvu doplňovala neplatná rozhodčí doložka. Poskytovatelka úvěru, společnost Essox, označila postup dlužníků za úmyslně pasivní a jejich tvrzení o promlčení dluhu prý odporovalo dobrým mravům.
V kauze šlo také o to, zda společnost Essox mohla aplikovat spornou rozhodčí doložku po sjednocujícím usnesení Nejvyššího soudu, které v roce 2011 výrazně ovlivnilo celou sféru poskytovatelů nebankovních půjček. Soud tehdy řekl, že doložky bez určení konkrétního rozhodce jsou neplatné. Firma tvrdila, že o usnesení nevěděla a že judikatura tehdy byla ještě rozkolísaná.
Šimíček však konstatoval, že firma Essox patřila i podle vlastní výroční zprávy k největším na trhu. Nelze si představit, že by společnost nebyla seznámená s takto důležitým rozhodnutím Nejvyššího soudu, které se natolik dotýkalo jejího podnikání, navíc bylo široce diskutované v odborných médiích, uvedl Šimíček.
