Je vám 23 let, podnikáte necelé čtyři roky. Na stránkách přitom máte, že tradice vaší firmy sahá do roku 1927.
Je to tak, můj praděda měl za první republiky autobusovou dopravu a taxislužbu. V roce 1927 koupil ojetý autobus značky Rugby, jeho fotka mi visí v kanceláři. Na půdě jsme našli různé dokumenty z jeho podnikání, lejstra, jízdenky. Mě baví doprava už od dětství. V šesti letech jsem už říkal, že budu mít autobus. Na střední škole jsem začal spolupracovat na projektu Jihotransu cyklobusů, které jezdí po kraji. Byl jsem tam až do devatenácti.
Pak jste koupil první autobus. Jak se to devatenáctiletému studentovi vůbec podaří?
Bylo to hodně těžké. Vymyslel jsem projekt, podnikatelský záměr a obcházel banky s žádostí o úvěr. Měl jsem i předjednanou spolupráci s několika firmami. Jenže byl rok 2009, dopravy padaly jedna za druhou. V šesté bance mi to zamítli jako v předchozích případech. Paradoxně mi pomohlo, že jsem student, a dostal jsem studentský úvěr půl milionu. Za to jsem koupil první autobus a zaplatil nezbytné opravy a údržbu. Byla to Karosa GT11, což byl model, který se vyráběl jako konkurence nejmodernějším zahraničním strojům. Stál ale dvakrát tolik než obyčejná Karosa. Proto vznikl jen v 16 kusech. Domluvil jsem se s pánem v důchodu, který pro mě jezdil. Rozrůstalo se to, přibyl další autobus.
Jak se na vaše plány dívalo okolí?
Doma mě v tom od začátku podporují. Je ale pravda, že než jsem přivezl první autobus, tak tomu nevěřili. Řada lidí mě zprvu odrazovala, že budu zakopanej v dluzích, ale já si šel za svým.
Petr StiborNarodil se 17. července 1990 v Kadani. Po třech letech se s rodiči přestěhoval do Týna nad Vltavou. Zde absolvoval základní školu a gymnázium. Už na střední škole spolupracoval na projektu cyklobusů pro ČSAD Jihotrans. Po maturitě se díky úspěšnému projektu Historie osobní dopravy dostal bez přijímacího řízení na Dopravní fakultu ČVUT. V 19 letech získal živnostenský list, koupil první autobus a začal podnikat. Na jaře letošního roku převzal dopravní firmu v Trhových Svinech a vznikl StiBus s.r.o. |
Před několika lety jste jako student přišel s konceptem městské hromadné dopravy v Týně nad Vltavou. Jak to dopadlo?
Zpočátku o to byl velký zájem, pak to ochladlo. Skončilo to v šuplíku s tím, že o to lidi nemají zájem. No a za půl roku ji rozjel dominantní dopravce v kraji. Jenom na to použili dálkové autobusy, které mají jedny dveře a nejsou nízkopodlažní.
Zkoušel jste pravidelnou dopravu v jiných městech?
Ne, je tu silná lobby velkých dopravních hráčů. Soustředíme se proto na nepravidelnou dopravu. Jezdíme pro firmy, školy a také třeba jako náhradní doprava za výluky vlaků. Máme středisko v Týně nad Vltavou, Budějovicích, Trhových Svinech a pak máme franšízu ve Vodňanech. To je velká výhoda. Navíc máme široké spektrum vozového parku - od mikrobusů po velké dálkové autobusy, které se hodí na mezinárodní trasy.
Sednete si také sám za volant autobusu?
Samozřejmě. Hned ve 21 letech jsem si udělal papíry na autobus. Jsem řidič se vším všudy, kontroluji olej, přitahuji kola. Postupně jsem se naučil i opravovat motor. Podle příruček a návodů. Děsně mě to baví. Za volantem si vždycky nejvíc odpočinu a pročistím hlavu, protože se člověk soustředí na jízdu a nemusí myslet na to, že nám někdo dluží. Je to hrozná odpovědnost. Já žádný plat nemám, ač bych ho měl mít jako jednatel a řidič. Vezmu si jen na jídlo a oblečení a všechno vracím zpátky do firmy.
Jak se na vás cestující tváří? Nejsou někteří z tak mladého řidiče nervózní?
Někteří koukají divně. Jednou jsem vezl věřící na festival do Třeboně a to jsem se cítil trochu divně já, protože se všichni modlili. Hodně lidí je zvědavých a poslechnou si příběh, jak jsem se k tomu dostal.
A co vaši zaměstnanci? Jak si získáváte respekt u někoho, kdo by mohl být vaším dědečkem?
Všichni vidí, že mě má práce baví a že jí dávám všechno. Dost jich překvapilo, že sám jezdím. To na lidi hodně působí. Navíc, když mi někdo řekne, že to auto nejede, já si za to sednu a vím, na čem jsem.
