"Na hřídel nesahat holou rukou, bez rukavic to nedělejte," upozorňuje manažer kvality Martin Hrubý a ukazuje k naleštěnému, třicet tun vážícímu kolosu, který zatím skrývá jedna z hal plzeňské Škody Kovárny.
"Materiál je citlivý na kyselé prostředí, prostě by mohl začít po styku s potem dlaně reznout. Takže kdo s ní manipuluje, má rukavice," vysvětluje Martin Hrubý.
Před ním leží téměř hotová pýcha lidí z plzeňských Škoda Kováren. Zalomená hřídel vytvořená z jednoho kusu oceli, největší, jaká se vůbec na světě vyrábí. Superklika, jak říkají škodováci. Její výroba je nesmírně náročná.
"Je to souboj o dokonalost materiálu. A boj o to, dodržet při výrobě co nejpřesnější, okem neviditelné rozměry. Ale pozor! Ten výrobek, který musí splňovat jemné hodinářské detaily, váží i desítky tun. Musíme pracovat tak, aby odchylka od ideálního rozměru byla i v řádech setin milimetru," říká další z kovárenských odborníků Jiří Reitspies.
Hřídel se rodí z hromady šrotu
Příběh hřídele, pro kterou si už příští týden přijedou zahraniční kupci, však začíná v docela jiném prostředí než je tahle čistotou zářící hala. Kde? Nad hromadami kovového odpadu plného rzi se vznáší obrovský magnet, kterému vládne jeřábník z kabiny o desítky metrů výš.
Pak šrot putuje snad do pět metrů vysokých košů a po neměnné cestě putuje nad výhně elektrické obloukové pece. Koš se otevírá a staré železo mizí v jícnu pece. Horko kolem odpovídá peklu, které pec skrývá - více než šestnácti stům stupňů Celsia.
Víko pece se zavírá. A halou se náhle ozývá ohlušující rachot. "Je to jako v přírodě, výboj. Prostě blesk a hrom. Při tavbě naměřili až 110 decibelů," říká hned poté, co rámus dozní, specialista ocelárny Luděk Bejček.
Právě on a jeho kolegové z ocelárny zodpovídají za to, aby budoucí hřídel měla kvalitní základ. "Podle zakázky zvolíme složení materiálu, který použijeme při tavbě. Pak je třeba ocel čistit a zušlechťovat. Stejně jako při všem je zapotřebí velká zkušenost lidí a také neustálé hlídání všech parametrů oceli," vysvětluje ředitel divize Ocel Martin Novák a přechází od obloukové pece do další části haly.
Před ním se objevuje hluboký příkop, ve kterém stojí tlustostěnné nádoby vysoké několik metrů. "Kokily," říká Martin Novák a dívá se, jak kleště jeřábu jednu z nich právě vytahují na povrch. "Chladne v ní ocel a po vyjmutí máme ingot určený k dalšímu zpracování," říká Luděk Bejček a ukazuje o kus dál, kde jeřáb údery závaží klepe do kokily tak, aby z ní vypadl ingot.
Černý kus oceli oválného tvaru míří do další škodovácké haly. "Ocel zchladla na pouhých sedm set stupňů. A my si ji tady znovu ohřejeme, na takových 1150 stupňů. To proto, abychom ji mohli tvarovat," vysvětluje vedoucí výroby divize velké kovárny Jan Mašek. V téměř dvacet metrů vysokém lisu se podoba hřídele poprvé změní tak, že připomene hotový výrobek.
Hotová superklika
Blíží se finále. Zbývá opracovat budoucí třicetitunovou hřídel tak, aby byly její rozměry na setiny milimetru přesně. Aby byl materiál bez kazu, aby všechny úpravy přesně odpovídaly zadání zákazníka.
"Výroba se tady neobejde bez počítačově řízených strojů, neobejdeme se ale ani bez pečlivé ruční práce," říká Martin Hrubý.
Superklika je hotová. Avšak fanfáry ještě ve Škodě Kovárny neznějí. Špičkový výrobek totiž přijedou převzít zástupci zákazníka, a to bývá náročná až laboratorní procedura. Ve zkušební hale ještě jednou celá hřídel projde sérií zkoušek, právě pro kontrolu odběratele.
Znovu měření, znovu všechny náležitosti. A když vše dopadně ke spokojenosti, může superklika opustit brány podniku. A možná právě v té chvíli nabere jeřábník v ocelárně do obřího koše šrot, aby znovu naplnil tavící pec. Historie zrodu se opakuje.
