Do pokoje plného starožitného nábytku a dekorací se už Lukáš Zuska, majitel vetešnictví Antik Dřemčice na Litoměřicku, narodil. Jeho strýc i matka měli starožitnosti jako zálibu, proto nebylo překvapením, že šel v jejich stopách. Od roku 1994 začal se starým nábytkem obchodovat. O pár let později zažíval se svým vetešnictvím zlaté časy. V roce 1997 byl jeho obchod dokonce vyprodaný, což je v dnešní době, kdy je těžké najít na přeplněných policích nové místo, nepředstavitelné.
VETEŠNÍK: Dražím i za chůze, obraz za desetitisíce je pro někoho odpad |
Přelom tisíciletí byl pro vetešníky opravdu příznivý. „Otevíraly se staré půdy a kůlničky po prarodičích. Objevovaly se zajímavé kousky. Takových zapomenutých prostorů však stále ubývá a starých věcí je čím dál méně,“ vysvětluje Šárka Pokorná, majitelka vetešnictví U Kopretinky v Srbíně za Prahou.
Staré zlaté časy
Po revoluci se s vetešníky roztrhl pytel. Poměrně jednoduchý byznys lákal podnikatele na lehce vydělatelné peníze. „Základní předpoklad, aby dnes mohl člověk vetešnictví provozovat, je mít to i jako koníček. V posledních letech vetešnictví vymírá, ale já jsem za to vlastně rád. Lidé, kteří se tomu věnovali čistě jen pro peníze, s tím skončili,“ dodává Zuska.
V 90. letech otevřel své vetešnictví U Sedmi švábů v Brně i Jiří Effenberger. Tehdy se sběrné dvory teprve formovaly a lidé veškerý nábytek a starou veteš vyhazovali do kontejnerů přistavených v ulicích. Pro někoho byly staré tácy a obrazy odpad, pro vetešníky však poklad, který vystavili ve svém krámku. I Effenberger si myslí, že je v dnešní době vetešnictví na ústupu. „Hodně se toho již vysbíralo. Chalupy a vesnické domy, na jejichž půdy si lidé staré věci ukládali, jsou opravené a vyklizené,“ říká Effenberger.
Za posledních deset let opravdu mnoho vetešnictví ubylo. Žádná čísla sice neexistují, ale shodují se na tom všichni dotázaní vetešníci. Rolety před výlohou na začátku měsíce nadobro stáhlo také vetešnictví na pražském Újezdě, které na místě fungovalo řadu let.
Důvodem úpadku vetešnictví je podle Zusky ztráta zájmu ze strany zákazníků. Dnes už stěží prodá kvalitní barokní či biedermeierský nábytek, po kterém byla dle jeho slov na přelomu tisíciletí velká poptávka. Zájemce o takové zboží se těžko shání, a to i přesto, že věci nabízí za poloviční ceny. „Lidé se naučili investovat spíše do aut nebo jedou na dovolenou,“ myslí si Zuska. Dodává, že se podle něj změnil přístup lidí k prostředí, kde žijí. „Koupí si skříň, která je za 5 let nebaví, a tak si pořídí něco jiného. U starožitného nábytku je to odlišné. Já stále bydlím v tom, do čeho jsem se narodil,“ říká Zuska.
Zisky kamenných obchodů tak závisí spíše na prodeji drobnějšího zboží. Podle Zusky je největší zájem například o hliněné hrnce. Ty si zákazníci kupují třeba jako náhražku květináčů. Poptávka je například i po půllitrech, smaltovaných formách na bábovky či třeba bandaskách na borůvky. „Lacinější veteš je hnací síla tohoto podnikání,“ říká Zuska.
I kamenná vetešnictví stylizující se do pláště minulosti však musí jít s dobou. „Nepřítelem je síla internetu a s ním související snadný styl nakupování, kterému propadá stále více zákazníků,“ zmiňuje Pokorná. Podíl z e-shopu jejího vetešnictví tvoří zhruba třetinu celkových zisků. Kamenný prodej zatím převažuje, do budoucna však Pokorná počítá s tím, že se to změní.
E-shopovému trendu se chce přizpůsobit i Effenberger. Zboží na webové stránce zatím nenabízí, považuje to však za nutnost, na kterou se zaměří. „Lidé si kolikrát objednají skříň z e-shopu bez toho, aby se na ni přijeli podívat. Já to jako obchodník nechápu, ale stává se to,“ podotýká Petr Horáček (50), prokurista společnosti Nábytek Spomyšl, která se zabývá výkupem a prodejem staršího zboží.
S obratem 10 milionů v roce 2017 a až 11 zaměstnanci se podnik řadí mezi ta větší vetešnictví.
Význam Horáček přikládá i doplňkovým službám, které společnost nabízí. Jde například o spolupráci s filmem, půjčování použitých věcí, či možnost dát nábytek do louhárny, kde ho zbaví starého nátěru. „Nebýt těchto služeb, tak už v téhle velikosti neexistujeme. V dnešní době je obrovský tlak na zvyšování mezd a snižují se ceny nového zboží,“ říká Horáček.
Cenou konkurovat nemohou
Přestože vetešníků ubývá, segment trhu jako takový podle Effenbergera nezanikne. „Bude to fungovat dál. Řetězce s laciným nábytkem ani levné zboží z Číny vlastně ani věcem, které mají hodnotu, potenciál věků a takové to lidství, konkurovat nemohou. Ke zboží, které prodávám, znám příběhy, a to nábytkářský řetězec ani Čína nevytvoří,“ říká.
Návštěvníky vetešnictví právě atmosféra starých časů láká nejvíce. „Do vetešnictví chodím klidně i dvakrát nebo třikrát týdně. Je to pro mě místo odpočinku. Buď objevím něco pro sebe, třeba brož, nebo mi věc připomene někoho blízkého a já mu ji koupím. Jde o originální dárek, který bych jinde třeba ani nesehnala,“ říká herečka Anna Duchaňová.
Některé kusy se stanou osudovými i samotným majitelům vetešnictví. „Lidé jsou někdy naštvaní, že jim určité věci nechci prodat, přestože jsou v obchodě vystavené. Jsem takové muzeum. Obklopuji se tím, baví mne to,“ vypráví Effenberger, který je mimo jiné vášnivým sběratelem filmových plakátů z 60. a 70. let. Takovým neprodejným kusem je například soška pivoně, tedy zajíce s parožím. Nebo obraz, který visel na dříve holé stěně jako jeden z prvních kusů v krámku.
