Když v roce 1991 vyrostla v pobřežních vodách první větrná elektrárna, měl každý z větrníků výkon sotva půl megawattu. Se základy ve zhruba čtyřmetrové hloubce a s průměrem vrtule 35 metrů působí proti dnešnímu standardu jako trpaslík.
V současnosti totiž energetické firmy staví větrníky s výkonem osmi megawattů a průměrem vrtule přes 150 metrů. A chtějí jít ještě dál, standardem blízké budoucnosti se má stát 12 megawattů s průměrem 220 metrů. A pro jen pár let vzdálenější zítřky už podle agentury Bloomberg rýsují inženýři větrníky s výkonem 20 megawattů…
Jenže růst elektráren do takových proporcí brzdí fakt, že je nemá kdo postavit. Nejde o dělníky, ale o lodě. Plavidla, která se dokáží s podobným úkolem popasovat, lze spočítat na prstech a operují téměř výhradně v Evropě.
Není divu, evropské státy investují do tohoto typu obnovitelných zdrojů zdaleka nejvíc peněz a evropských podíl elektřiny z větrných parků na moři má do roku 2030 vyskočit na sedminásobek z dnešních 22 gigawattů na 154 gigawattů.
Poptávka po službách lodních obrů tedy v evropských vodách určitě je a bude. Rejdařské společnosti, pro které takové stroje pracují, si mohou za jediný den svých služeb naúčtovat sumy mezi 112 až 180 tisíci dolary (2,5 až 4,1 milionu korun). V porovnání s tím je 25tisícová cenovka denního provozu „obyčejného“ supertankeru docela zanedbatelná.
Ačkoliv by takové podmínky mohly přilákat konkurenci, ve skutečnosti hrozí, že se pořadník na služby specializovaných lodí během pěti let značně prodlouží. Do stavby mořských větrných parků se totiž kromě Evropy vrhly také USA, Čína či Jižní Korea, takže se o pár lodí přetahuje více hráčů.
Problém do pěti let
Současné rozměry elektráren dokáží dnešní plavidla ještě zvládnout, slouží v průměru sedm let a většina z nich podle Bloombergu prošla upgradem. Kromě toho si rejdaři pomáhají přestavbou jiných typů lodí, třeba těch určených pro stavbu ropných plošin. Ale to stačit nebude.
Nová generace větrných elektráren si však žádá nové a ještě větší lodě, které zatím v lepším případě neopustily loděnice, v horším případě projekční kanceláře. Investoři totiž musí držet krok s energetiky a postavit lodě ani moc malé (nedokázaly by větrný park postavit) ani moc velké (nevyplatily by se).
Správně předpovědět velikost lodě, aby sloužila i za deset let, tak představuje obrovský problém. Při ceně zhruba 300 milionů dolarů za jeden kus může špatný odhad zatnout do účetnictví hodně citelnou sekeru.
V roce 2022 by se měl na panenskou plavbu vydat Voltaire, který staví lucemburská společnost Jan De Nul. „Voltaire bude mít všechny předpoklady, aby v budoucnosti obstál,“ věří ředitel firmy Philippe Hutse.
Velký jako stadion Webley
To v praxi znamená, že jeřáb plavidla unese více než 3 000 tun nákladu (cca 2 600 Škod Fabia), základy budoucích větrných parků dokáže vybudovat v hloubce do 80 metrů, uveze 14 tisíc tun nákladu a ubytuje se na něm 100 dělníků. A na palubě by si mohli zahrát fotbal, protože na její plochu by se vešel i trávník ze stadionu ve Webley.
Konkurence z Belgie už spustila na hladinu plavidlo Orion, jehož jeřáb dokáže zvednout 5 000 tun do výšky více než 170 metrů. I to by mělo pro současné elektrárny bohatě stačit.
Ale to jsou jen dvě plavidla stavěná pro dnešní velikosti elektráren. „Vlastníci podcenili rychlost, s jakou elektrárny rostou. A teď čekají, kdo z nich udělá první krok,“ myslí si analytik londýnské pobočky Bloomberg NEF Tom Harries. Podle něj narazí stavitelé elektráren na nedostatek vhodných lodí během čtyř až pěti let. Tedy přesně v té době, kdy už by inženýři chtěli stavět 20 megawattová monstra.
