Celá ruční výroba začíná ve foukárně, tedy dílně, ve které stojí u stěny skleněné tyče, ze kterých pak dělnice - foukačky - vyrábějí různě tvarované ozdoby.
Část z nich, jako třeba koule, olivy, zvonky, foukají volně do prostoru, další, například autíčka, srdíčka a zvířátka, foukají do předem připravené formy. Některé ozdoby, například labutě, vyrábějí oběma způsoby - tělíčko ptáka vyfouknou nejdříve do formy, další části jeho těla pak nahřejí a dotvoří už bez formy.
Foukači jsou tak základní profesí ve firmě, na kterou je navázána práce všech ostatních lidí. Základní kouli musí nový zaměstnanec zvládnout vyfouknout do jednoho měsíce. Další dva měsíce má pak na to, aby dělal koule na milimetr přesně tak, aby šly bez potíží složit do krabice.
Když foukač zvládne tento základní tvar, může se pustit do zvonečků, oliv, raket a špicí.
"Nejsložitější tvary, jako je například lesní roh, mohou ti nejšikovnější začít dělat za tři až pět let. Někdo se je ale nenaučí nikdy. Ze sto lidí zvládne tuto práci tak pět foukačů," říká Regina Jáklová, vedoucí provozu výrobního družstva DUV, které vyrábí skleněné ozdoby ve Dvoře Králové nad Labem téměř 80 let.
Podle Jáklové je obtížné si nové lidi vychovat. A to proto, že družstvo zaměstnává některé lidi jen na část roku.
Sezónní zaměstnance začne firma najímat v březnu, kdy se začínají vyrábějí ozdoby na první výstavy, nejvíce jich pak přibere v létě, kdy se zpracovává nejvíce zakázek, a v říjnu, kdy hlavní výroba končí, se s části lidí družstvo zase rozloučí. Propuštění pracovníci se pak jdou evidovat na úřad jako nezaměstnaní.
"Práci pro všechny lidi na celý rok bohužel nemáme. Pak samozřejmě hrozí, že se k nám naši zaměstnanci nevrátí, protože si mezitím najdou práci jinde," vysvětluje Jáklová svou obavu z toho, že zaučené foukače v nové sezóně neuvidí.
Z foukárny do stříbřírny
Z první dílny pak vyfoukané sklo putuje do stříbřírny, kde se před očima proměňuje ve stříbrné ozdoby. Kouzlo je přitom jednoduché - do čirého skla stačí nalít roztok dusičnanu stříbrného a propláchnout ho v horké destilované vodě, která stříbro okamžitě nanese po celé vnitřní stěně ozdoby.
"Stříbříme všechny ozdoby, na které se pak bude z vnější strany nanášet barva. Děláme to proto, aby na nich lépe vynikla. Kdybychom to nedělali, ozdoby by prosvítaly," vysvětluje Miroslav Šorma, předseda družstva.
Stříbřička drží ozdoby za takzvané stopky, které jí s nimi umožňují lehce manipulovat. Po vystříbření je pověsí na řadu železných jehel a celou sadu ozdob doveze do smáčírny, kde se na ně nanáší barva.
Počet barevných kombinací se přitom za posledních dvacet let velmi rozšířil. "V osmdesátých letech jsme měli šest základních barevných tónů, které se daly vyrobit ve 13 barevných provedeních. Dnes máme téměř tři tisíce odstínů, které lze zhotovit v šesti provedeních - lesku, matu, metalíze, porcelánu, mrazolaku a skořápkovém efektu," říká Šorma, který v podniku pracuje od roku 1985.
Jedna barva se dá zhotovit v několika barevných efektech. Na obrázcích je zachycen (zleva) mat, mrazolak, porcelán, skořápka, lesk.
Za tu dobu se změnila struktura zákazníků firmy. Zatímco před dvaceti lety měl podnik zhruba sto stálých velkoodběratelů, kteří si pro ozdoby jezdili i s desítkami velkých kamionů. Nyní má zhruba 500 klientů, kteří si odvážejí zboží v mnohem menším množství v dodávkách či nákladních autech.
"Souvisí to s tím, že se řada firem rozpadla na menší společnosti. Kdo tak dříve odebíral 10 až 15 kamionů, vezme si dnes dva. Řada menších obchodníků však nakoupí množství jen za 15 až 30 tisíc," popisuje dnešní situaci šéf družstva.
Ze smáčírny do malírny
Když na ozdobách uschne barva, směřují do rukou malířek, které na ně vykreslují různé vzory. Používají k tomu sáček s našlehaným lepidlem, štětce, drobné stříkačky, lak a různě barevné zásypy, korálky, pudry a třpytky.
Od nich jdou ozdoby do balírny, kde se jim uřízne stopka, nasadí korunka s očkem opatřená čárovým kódem, uloží se do krabice a zákazník si pro ně může přijet.
Nepravděpodobněji to bude obchodník, který ozdoby vyveze do ciziny, která je stále největším odběratelem českých ručně vyráběných ozdob. Před dvaceti lety firmy vyvážela zhruba 90 procent ozdob, dnes je tento podíl ještě zhruba o 6 procent vyšší.
Celkový objem prodaného zboží se ale od roku 2000 snižuje, což souvisí s tím, jak se do obchodů dostávají levnější čínské plastové dekorace. - čtěte Výroba českých ozdob vymírá, ustupuje krizi i plastu z Číny
"Největší boom jsme zažívali na přelomu tisíciletí, kdy u nás pracovalo 870 lidí a každý rok od nás odjíždělo až 400 stokubíkových kamionů. Dnes u nás pracují v sezóně necelé dvě stovky lidí a odjíždí od nás kamionů padesát," srovnává Šorma.
A nemění se jenom počet zákazníků, ale také jejich vkus. Češi, Rakušané, Italové, Francouzi a Švýcaři mají sice stále rádi klasické koule, olivy, špice či zvonky a kupují si je nejvíce ve stříbrné, zlaté, bílé či červené barvě, každým rokem ale chtějí vyzkoušet také nějakou novinku. "Letos je v módě oranžová, skořicová, kávová až hnědá a barva bordó," říká Jáklová.
Američané pak v posledních letech ustupují od velkých barevných dekorací a nepožadují už metrové špice či třiceticentimetrové hrady pomalované dvaceti barvami, ale spokojují se s ozdobami menšími a méně barevnými. "Vlajku si však Američané či Britové stále rádi nechají na ozdobu znázornit," dodává Jáklová.
Historie firmy
Tradice výroby ze skla v Podkrkonoší byla založena již ve 2. pol. 19. století a spočívala v domácí výrobě skleněných perel, které se navlékaly na drátky a věšely na stromeček. Tento způsob výroby se rozvinul nejvíce před 1. světovou válkou. Po válce však domácí výroba začala ochabovat, jak ji drtila japonská konkurence. Ve třicátých letech se pak rodiny sdružily dohromady, založily družstvo a pokračovaly společně ve výrobě ručně foukaných a malovaných skleněných vánočních ozdob. |
