Jednak jsou místní sklárny, kterým po léta šéfuje, největším zaměstnavatelem v regionu a jednak jim patří zdejší prvoligový fotbalový klub.
Popovič tak řídí minimálně dva týmy zároveň. I primátor Teplic Jaroslav Kubera přiznává, že se s ním radí o tom, kam až ve městě pustit nadnárodní síť rychlého občerstvení.
Z ředitele nepříliš známých skláren se Štěpán Popovič postupně vypracoval na jednoho z nejvlivnějších lidí v zemi a z firmy udělal největšího středoevropského výrobce plochého skla. Způsob, jakým společnost posunul do první světové ligy, mu zajistil pověst jednoho z nejlepších tuzemských manažerů. Opakovaně také sbírá ocenění v soutěži manažer roku.
Několik let stál v čele Svazu průmyslu a dopravy a dlouhodobě patří k hlasitým kritikům ovlivňování podnikatelského prostředí vládami. Sám také otevřeně a rád mluví o potřebě otevřeného tlaku na prosazování zájmů firem. Jenže lobbování jako projev tlaku je podle něj v Česku stále v plenkách.
Zlom v kariéře Štěpána Popoviče přišel ve chvíli, kdy se po deseti letech působení rozhodl odejít ze sklárny v Ústí nad Labem do Teplic. "Díky shodě mnoha náhod, a okolností jsem se pak stal nejmladším ředitelem závodu v republice," vzpomíná na kariéru v tehdejším Sklo Unionu.
Další důležitý okamžik přišel po převratu v roce 1989. Teplické sklárny se staly jednou z prvních akciových společností v republice. "Tenkrát bylo nesmírně těžké odolat tlaku na rozdrobení firmy. Vedl jsem prakticky osamělý boj za udržení podniku pohromadě. Po vstupu belgického Glaverbelu se ukázalo, že to byla dobrá strategie," říká Popovič.
A na tuto dobu a způsob privatizace je náležitě hrdý. "Dokonce nás použili jako případovou studii na několika zahraničních univerzitách," dodává muž, který dnes zodpovídá za aktivity skupiny Glaverbel ve střední a východní Evropě.
Během kariéry se v případě Štěpána Popoviče začaly manažerské úspěchy spojovat s penězi. "Při vytváření společného podniku s Glaverbelem jsem svým lidem říkal, aby netrávili moc času diskusemi o penězích, protože ty přijdou. A přišly docela brzy," nepřímo odpovídá na otázku, kdy se na jeho kontě skvěl první milion.
V roce 1991 zařídil půjčku na rozjezd firmy ve výši 40 milionů korun tehdejšímu prodejci kopírek Petru Kellnerovi. Firma půjčku poměrně rychle vrátila a původní vklad sklárny vyplatila v několikanásobné výši.
Popovič je s Kellnerovým impériem PPF, kam patří Česká pojišťovna nebo televize Nova, spojen dodnes a sedí v dozorčí radě společnosti. "Dnes je jiná doba a já bych teď poslal Kellnera do banky. Tenkrát by ale určitě neuspěl," vzpomíná Popovič na začátky PPF.
Změny v životním stylu, které zákonitě přicházejí s úspěchem v práci, si příliš nepřipouští. "To, co mám, si užijí až mé děti. Sám trávím většinu času na letištích a v hotelech. Peníze vnímám jen jako jistotu pro penzi," říká. Stejně nakonec podle něj každý zjistí, že čtyři řízky nesní a dvě auta najednou řídit také nemůže.
Jako zajištěný člověk se jen pozastavuje nad čtyřiceti lety výchovy k průměru a rovnostářství. "To, že má někdo více, u nás není důvodem k tomu snažit se o dosažení podobných úspěchů. Jednodušší je jít a kopnout mu do auta nebo mu je objet hřebíkem," dodává Popovič, který bydlí v Košťanech u Teplic.
Nyní už počítá měsíce, které jej dělí od chvíle, kdy si pořídí vysněné stádo ovcí. Ještě předtím mu však zbývá velký úkol: připravit strategii firmy na ruském trhu.
Štěstí je dobrá věc
Dobrý manažer musí mít podle něj stejně jako hudebník nadání. Kromě vzdělání a ochoty dřít do úmoru je potřeba také být na správném místě ve správný okamžik. A tomu se říká štěstí. "Když Napoleon Bonaparte povyšoval důstojníky na generály, tak podmínkou byla kladná odpověď na otázku, zda mají štěstí," říká bývalý předseda Svazu průmyslu.
K úspěchu podle něj potřebuje každý manažer dobrý tým lidí. "Koupit lze jakoukoliv technologii, jenomže aby byla k něčemu, potřebuje k sobě schopné lidi," říká Popovič. Sám malé postavy si opět bere za příklad Napoleona. Vyzdvihuje jeho odvahu obklopit se lidmi často mnohem chytřejšími, než byl on sám.
| SOUHRN ČLÁNKŮ |
|
|
"Určitě si nepřeji být chytřejší než můj finanční ředitel nebo výrobní ředitel jednoho ze závodů. To bych je musel vyhodit," říká Štěpán Popovič. Díky tomu, že kvalitní lidi našel, má prý Glaverbel jen minimum personálních změn na postech manažerů.
Hranice mezi důvěrou v lidi a nutností kontrolovat jejich práci se podle něj jmenuje čas. Riskovat se však musí. Ze svého asistenta Popovič udělal ředitele jednoho z velkých závodů a na počátku května jej jmenoval šéfem automobilové divize Glaverbelu. Ve třiceti pěti letech se tak bývalý asistent stal jedním z nejmladších ředitelů v celém koncernu.
O svých nástupcích si Popovič nemyslí, že by se od něj museli mnoho učit. "Na prvním místě je však určitě loajálnost k firmě. A pak je to úcta k lidem. Chci po manažerech, aby za zaměstnanci neviděli jen pracovní sílu, ale vnímali je i s jejich rodinami a okolím.
"Nechci socialismus, ale vyžaduji sociální cítění. I když někde omezujeme výrobu, uděláme to tak, abychom se o lidi postarali, aniž to poškodí firmu," říká muž, který vede sklárny, kde průměrná mzda přesahuje 26 tisíc korun.
