Je to tak trochu alchymie, na jejímž konci je várka pálenky, která má pokaždé svou svéráznou příchuť.
"Jsem přesvědčen, že z mého ovoce je vždycky kvalitní kořalka. Ale ať chcete, nebo ne, někdy je lepší, jindy horší. Očekávání, jaká kořalka se povede, je na výrobě to nejhezčí. Navíc darovaná lahvička domácí slivovice je větší dar než láhev skotské, kterou dnes koupíte v každém supermarketu," tvrdí s přesvědčením Pavel Brandejs z Pardubic.
I když je s výrobou kořalky mnoho práce a námahy, své záliby by se pěstitelé nikdy nevzdali.
"Výroba kořalky je u mého otce posedlostí. I když jí pak moc nevypije, nad sudy s kvasícími třešněmi a švestkami stráví spoustu času. Láskyplně je i několikrát denně očichává," směje se Brandejsova dcera Alena.
Z pálení kořalky se ani nikdy nestane výnosný obchod. Pálenka se podle pěstitelů totiž za žádných okolností nesmí šidit.
"Pálení kořalky je pro mě jenom koníček. Z velkého množství ovoce získáte pár litrů destilátu, který je po zaplacení daně v podstatě neprodejný. Každý rok si pro sebe vyrobím kolem dvaceti litrů slivovice. Většinu rozdám a něco vypijeme s přáteli," říká pěstitel Jaromír Růžička z Pardubic.
Kromě tradičních surovin, jako jsou švestky nebo jablka, pálí ctitelé domácích destilátů i kořalku z méně tradičního ovoce.
"Pálí se i z jeřabin, malin, ostružin nebo jahod. Před pár lety mi dal jeden známý ochutnat borůvkovici. Bylo to božské pití. Úžasně jemné, ale dvě stě litrů borůvek, ze kterých se nakonec vypálí asi deset litrů padesátiprocentní kořalky, bych sbírat nechtěl. Borůvky mají málo cukru, takže se z nich vyrobí poměrně málo alkoholu," vysvětluje Brandejs.
