Na to, že by neměla odbyt, si stěžovat nemůže. Kávu z její soukromé pražírny a velkoobchodu Malgorzaty Ebelové odebírají nejen kavárníci z celé republiky, ale i renomované hotelové řetězce jako například Mariott. Skladem firmy projde každý měsíc okolo dvou tun kávy.
„Nevím v tuto chvíli o nikom, kdo by se obchodu s kávou věnoval v podobném rozsahu. Taková konkurence zde pořád není,“ míní Malgorzata Ebelová.
O tržbách ani obratu hovořit nechce. Připouští pouze, že si na sebe její podniky vydělají a umožní i financovat další expanzi.
„Kdybych žila moc na vysoké noze, nic dalšího už bych nikdy neotevřela. Ale když má člověk nějakou představu, lze žít tak, aby se na nový obchod či kavárnu ušetřit dalo,“ říká Ebelová.
Podle statistického úřadu a celních údajů se v tuzemsku loni spotřebovalo kolem 24 tisíc tun pražené a instantní kávy. Takový výsledek přisuzuje paní Ebelové zhruba jedno promile českého trhu. Přesto se jí daří i vedle nadnárodních firem a v konkurenci maloobchodních řetězců nejen přežít, ale i prosperovat.
Recept na úspěch je jednoduchý a lze ho najít v každé učebnici pro začínající podnikatele: „Odlišit se od konkurence a nabídnout zákazníkům něco, co jinde nedostanou.“ A s touhle vizí otevírala v únoru 1997 Malgorzata Ebelová na Starém Městě i obchůdek s čajem a kávou Vzpomínky na Afriku.
„Byl to spíše pragmatický nápad. Obdobné obchůdky s kávou jsou i v zahraničí, třeba ve Francii nebo v Itálii. Viděla jsem, co a jak v nich tam lidé dělají a že tady něco podobného zatím chybí,“ vzpomíná dnes.
Samotnému otevření specializované prodejny však ještě předcházelo půldruhého roku intenzivního studia a shánění informací, které se bývalá novinářka a výtvarnice musela o kávě naučit. Během této doby navštěvovala evropské obchodníky, hovořila s majiteli pražíren, pročítala odborné publikace.
Ani sebelepší vědomosti a příprava by ovšem před čtyřmi lety k úspěchu prodejny nabízející pouze kávová zrna nevedly.
„Tehdy tady nikdo nevěděl, proč by měl kupovat kávu zrovna u nás. Kávová kultura byla tehdy na bodu mrazu, ale u čaje už lidé dokázali odlišit, proč je lepší si jej nedělat z pytlíku. Nedovedu si představit, že bychom začali rovnou jen s kávou, první rok nás čaj držel nad vodou,“ vypráví Malgorzata Ebelová.
Dnes si už Češi cestu za čerstvě upraženými zrnky najdou. Měsíčně se tak ve Vzpomínkách na Afriku prodá kolem půl tuny kávy. Zahraniční návštěvníci se přitom na klientele obchodu podílejí jen zhruba jednou třetinou, i když jsou zvyklí nakupovat po větších množstvích, pohybujících se nezřídka i mezi půl až dvěma kilogramy.
A jak přimět lidi chodit do obchodu, kde deset deka kávy stojí stejně jako čtvrt- či půlkilogramové balení v supermarketu? „Musí si zvyknout, že je to exkluzivní výrobek. Ale aby byli za něj ochotni dát víc peněz, musí mít zboží určitou kvalitu.
A té bych nemohla dostát, kdybych přešla na lidovější ceny,“ říká majitelka obchodu, která nakupuje zelenou kávu na burzách v Rotterdamu a Hamburku a pak ji praží v pronajaté pražírně v severních Čechách, kde sama zaučila zaměstnance a zprostředkovala i nákup potřebných strojů.
Vedle kvalitně připravených kávových zrnek však Vzpomínky na Afriku i Ebel Coffee House spoléhají ještě na jeden trumf, na prostředí a atmosféru, která zákazníky i návštěvníky znovu do prodejny či kavárny přivábí.
„Máme maličký obchůdek, kde se snažíme navodit komorní atmosféru. Nakupující tu najde i prostředí, které k výrobku patří. Úzký kontakt se zákazníkem začínáme už třeba osobním dotazem, jak bude kávu vařit, jak si ji přeje umlít,“ tvrdí Malgorzata Ebelová, která kromě volby správného nábytku, osvětlení či dekorací sází při vytváření příjemného prostředí ještě na jednu věc: nezaměstnává profesionály - ani číšníky, ani prodavačky.
„Všechno to jsou vysokoškolští studenti, intelektuálně zaměření lidé. Každý, kdo u nás pracuje, je určitou osobností a dodává tomu svůj osobitý nádech. Všechno hned vypadá jinak,“ vysvětluje Ebelová.
Ungeltskou kavárnu otevřela Malgorzata Ebelová s kapitálovou pomocí několika Američanů, kteří zde drží šedesátiprocentní podíl. „Kdyby přišly obdobně zajímavé nabídky, mohlo by se stát, že by se otevřelo víc poboček najednou.
A když ne, je i tak možné vždy zhruba po dvou třech letech z vydělaných prostředků otevírat další a další,“ uzavírá Polka žijící již přes dvacet let v Praze. Podle současných plánů Malgorzaty Ebelové by neměl zůstat okruh míst, kam si lze přijít pro její kávu, omezen na pražské Staré Město. „Koncem dubna otevřeme další kavárnu a měl by přibýt i obchod.
