Když si výrobek získá pověst, která přesáhne hranice oblasti, odkud pochází, snaží se jej kdekdo napodobit a dělá si nárok na jeho dobré jméno. Je přitom jedno, zda jde o boty, oblečení či sýr.
Taková nekalá konkurence nejenže odrazuje výrobce, ale také uvádí zákazníky v omyl. Proto Evropská unie zavedla v roce 1992 systém výlučné ochrany pro nejlepší potravinářské a zemědělské produkty, které se v určitých místech evropského kontinentu vyrábějí už dlouho a jsou svým způsobem výjimečné.
Může jim přidělit jednu ze tří ochranných známek. Dvě jsou určeny pro produkty, které jsou spojeny s určitým zeměpisným územím, a třetí se neodkazuje na geografický původ, ale na tradiční zpracování.
Výrobek, který značku získá, se nesmí vyrábět nikde jinde než v regionu, pro který je zaregistrován způsobem, který je specifikován. Nikdo jiný nesmí používat stejný název.
| ČTĚTE TAKÉ: |
| Příběh norimberské klobásy |
| Získají značku i čeští kapři? |
Ardenskou šunku mohou tedy dělat jen v belgických Ardenách a parmskou v italské Parmě... Budějovické pivo zase jen v Českých Budějovicích. Na seznamu takto chráněných výrobků je momentálně zhruba 600 nejrůznějších produktů.
Některé jsou notoricky známé, jako např. francouzský roquefort či italská gorgonzola, o jiných jsme většinou ani neslyšeli - kdo ví, jak chutná a odkud pochází takové kalakukko?
Sýrový talíř Evropy
Nejvíce značek původu mají sýry - Francie 41, Itálie 31, Řecko 20. Výroba sýrů patří k nejstarším potravinářským technologiím a vždy byla svázána s určitým místem a jeho tradicí.
Důležitý je nejen způsob výroby, který má v místě většinou hluboké kořeny, ale i prostředí, kde se pasou zvířata, jež dávají základní výrobní surovinu - mléko.
Průmyslové sýry jsou vlastně napodobeninami původních tradičních produktů. Zatímco průmysl vyrábí vždy z pasterovaného mléka, tradiční výroba používá většinou mléko syrové, neošetřené. Právě díky tomu mají sýry tak vynikající nezaměnitelnou chuť.
Sýr u soudu
Roquefort a feta jsou dva různé ovčí sýry, první francouzský, druhý řecký. Oba jsou spjaty s určitým územím a tradiční výrobní metodou, která se používala odnepaměti.
Jenže zatímco roquefort se smí vyrábět jen ve Francii, fetu dělají i v mnoha jiných zemích, a ještě k tomu z kravského mléka. To se však brzy změní. Řecko získalo v roce 2002 na výrobu fety monopol.
Nebylo to vůbec jednoduché, předcházely tomu několikaleté tahanice. Návrh na zařazení fety do seznamu chráněných produktů podalo Řecko poprvé v roce 1996. Evropská komise uznala, že název by měl být používán jen pro sýry z určitých oblastí Řecka.
To se však nelíbilo Dánsku, Německu a Francii, namítaly, že výraz "feta" se stal označením druhu sýra. Podaly žalobu proti tomuto rozhodnutí a Evropský soudní dvůr ho prohlásil v roce 1999 za neplatné.
Pro změnu se ohradilo Řecko - a soud mu dal nakonec za pravdu. Feta se smí vyrábět jen v Řecku, a to pouze v její pevninské části a na ostrově Lesbos z ovčího a kozího mléka. Všichni ostatní výrobci musí do pěti let změnit název.
Příběh fety ukázal na obecný problém, který se týká mnoha dalších výrobků. Řada názvů, o nichž si Evropané myslí, že jsou výlučně regionální, se již dávno stala druhovým označením.
| PODÍVEJTE SE NA GRAFIKU |
| Lahůdky evropských států 1 |
| Lahůdky evropských států 2 |
Nejznámějším příkladem je "pilsner". Není to už bohužel název českého plzeňského piva, ale označuje pivo plzeňského typu. Může tedy být na každé lahvi světlého, spodně kvašeného piva.
K nejrozšířenějším sýrům na světě patří čedar, však se mu také hanlivě říká "sýr do pastičky na myši". Stejně jako camembert, brie nebo mozarella nemůže být chráněn ochrannou známkou, a název tedy lze volně používat po celém světě.
Chráněny jsou ale sýry Country farmhouse Cheddar cheese, Camembert z Normandie, Brie z Meaux a z Melunu a Mozarella di Bufalo Campana, který se vyrábí z buvolího mléka ze stád pasoucích se v Kampánii, oblasti na jih a západ od Neapole.
