Garantovaný příjem má lidem zaručit rovnou hranici základního příjmu bez ohledu na zaměstnání. Mnohdy nepřehledný a zneužívaný systém sociálních dávek by se tím zjednodušil. Myšlenka na jeho zavedení zaměstnává už mnoho let řadu ekonomů i filozofů a teď už i Organizaci zemí pro hsopodářskou spolupráci (OECD).
Zaručený příjem |
Systém v různých obměnách testují některé státy světa, například Kanada a Finsko. Projekt si chce vyzkoušet i Nizozemsko, které se zřejmě přidá v září. V poslední době se o tomto instrumentu mluví čím dál více jako o možnosti, jak napravit nerovnosti a odstranit chudobu. Mezi odborníky i veřejností však často naráží na odpor s odůvodněním, že systém bude drahý.
Právě tento argument se však snaží OECD částečně vyvrátit, upozornila agentura Bloomberg. Organizace má za to, že zavedení nezásluhového univerzálního příjmu může v některých zemích přinést rozpočtové úspory.
OECD dospěla k závěru, že v řadě rozvinutých zemí je sociální systém nešťastně nastaven tak, že více sociálních transferů směřuje k nejbohatší pětině obyvatel než ke stejnému množství těch nejchudších. Je to zejména případ zemí na jihu Evropy - Itálie, Řecka, Portugalska a Španělska.
V analýze OECD vycházela z několika předpokladů. Garantovaný příjem by se měl danit, čímž by se zaručila solidarita v příjmové nerovnosti - bohatí by dostávali méně než chudí. Výše po zdanění by měla odpovídat životnímu minimu dané země. Zachovány by měly být stávající podpory bydlení a podpora v hmotné nouzi. Výhody by zůstaly seniorům. Všechny další daňové úlevy by se však seškrtaly a celý systém by se z nich financoval.
Takové schéma ekonomové organizace teoreticky aplikovali na situaci ve čtyřech zemích: Finsku, Francii, Itálii a Británii. Vyšlo najevo, že zavedení garantovaného příjmu je ekonomicky možné jen ve třech z nich.
Řešení pro Itálii?
Tam, kde jsou chudí postižení nejvíce, by mohl základní příjem odstranit nerovnosti a dokonce ušetřit peníze z veřejných rozpočtů. Je to případ především Itálie. V této zemi by podle analýzy vytěžilo z univerzálního příjmu 80 procent obyvatel s nízkými příjmy. Financování systému by zároveň stálo méně než stávající sociální systém.
Méně by systém ušetřil ve Finsku. Ve Francii by bylo nutné k jeho zafinancování o dvě procenta zvýšit daň z příjmu, i tak by se však zvýšila míra chudoby. Ve Velké Británii, která má podle OECD poměrně dobře navržený a velkorysý sociální systém, by zaručený příjem vůbec nefungoval: daň by se musela zvýšit o 25 procent a míra chudoby by vzrostla o padesát procent.
